Byla jednou jedna
holčička a ta chtěla všechno hned. Pokud by někdo kdy mohl mít ochrannou známku na
větu „Už tam budem“, byla by to ona. Když jí rodiče řekli, že něco bude za
chvíli, netrpělivě se ptala jak dlouhá je ta chvíle. Měla i velké štěstí, protože když se potřebovala něco naučit, tak se to zpravidla naučila hned. Ať
už šlo o vědomosti, nebo úkony a činnosti. Možná i díky tomu si zvykla, že věci se dějí rychle a nebavilo ji čekat na ty, kteří byli pomalejší.
Holčička vyrostla
v netrpělivou mladou ženu. Vystudovala, hned začala pracovat, všechno běželo
tak jak byla zvyklá. Rychle. Rychle se učila, rychle v zaměstnání postupovala.
Jenže na některé
věci byla krátká. Zjistila, že na to, co je pro ni opravdu důležité, což jsou
věci, které se nemůže naučit či si jinak osvojit, na ty se musí čekat. Někdy opravdu
dlouho. Nejdříve se vzpírala a vztekala se. Cítila se bezmocně a měla pocit, že
v plné síle přešlapuje na místě. A pak se s tím smířila. Při tom
čekání totiž zjistila, že některé věci, se dějí právě tehdy, když se o ně
nesnaží. Občas jí problesklo to, co občas říkávali ostatní, a sice, že některé věci „potřebují
správný čas“.
Tak se začala se
učit trpělivosti. A čekání. A vytrvalosti. Když něco nešlo hned, zkusila to prostě
později. A zjistila, že nezáleží jen na schopnostech, ale i na
okolnostech. Že přestože může něco sama udělat
hned, udělat to hned nemusí. A že někdy je to tak správné.
Žádné komentáře:
Okomentovat