Pokolikáté jsem v Praze?
Ani nevím. Nejspíš by se to dalo napočítat na prstech dvou rukou. Poprvé tu ale
nejsem ani se školou, ani pracovně, ani na školení. Mám tu totiž rande.
Poprvé
mám dostatek času a prostoru se s Prahou seznámit. Nebo spíše být
seznámena. Způsobem, který mně vyhovuje. Prolézáme odlehlé uličky, objevujeme
neznámé pasáže a skryté dvorky. Pijeme kávu v kavárnách, jíme v restauracích. Dnes mám, prosím, slíbenou moji oblíbenou Františkánskou
zahradu a prý tu nejlepší zmrzlinu.
Procházíme pasáží Světozor a
můj rozesmátý protějšek mě táhne za ruku k okénku Ovocného světozoru. „Tohle musíš zkusit, to je nejlepší zmrzlina, jím ji co pamatuju. A že pamatuju!“
a podává mi kornout dvoubarevné červenožluté zmrzliny.
Tak co, chutná!?
S obavou se snaží vypozorovat, zda mi chutná nebo ne, jakoby na tom závisela
budoucnost celého lidstva. Ochutnávám. Zmrzlina je hutná, výrazně ovocná, podobá se spíše sorbetu než klasickým ovocným smetanovým zmrzlinám. Je
osvěžující, výborná. Sděluji tu radostnou novinu svému nedočkavci a sleduji
jeho radost. Usedáme ve Františkánské zahradě a povídáme si. I o zmrzlinách.
Takhle nějak to
začalo. Moje přátelství s Hájkovou
jahodovo-banánovou zmrzlinou. Od té doby je se mnou konec. Možná dvakrát, a je
to už téměř deset let, jsem si dala
jinou zmrzlinu než jahodovo-banánovou. Vodím na ni všechny lidi, na kterých mi záleží: svoje kamarády a
známé i rodinné příslušníky, kteří do Prahy dorazí. Vyprávím jim příběh, jak jsem ji jedla poprvé. A při každé konzumaci se bavím. Bavím se když se chutě v puse
mísí, baví mě jíst špachtličkou zvlášť jahodou a zvlášť banánovou část, tak
abych mohla co nejobjektivněji posoudit, která z nich je lepší. A nikdy se nedokážu rozhodnout, která mi chutná víc. Nejraději si ji dávám v kelímku,
protože ji někdy ráda nechám i roztát a rozpustit jednu chuť v druhé.
Není to jen tak nějaká zmrzlina. Je to hravá zmrzlina!
Žádné komentáře:
Okomentovat