Jmenuju se Kateřina. Rodiče mě oslovovali Kateřinko, Katko,
Katy. Když jsem zlobila tak Kateřino.
Učitelé na základní škole mě oslovovali
Čadová. Oslovení příjmením se tenkrát nosilo. Oslovovali mě tak i spolužáci.
Mimoto mě oslovovali i Katko, Kačí, Kačko nebo třeba taky “ty vole” což mi
nikterak nevadilo. To se taky tenkrát nosilo.
Později, to už mně svět začal vykat, mě okolí
oslovovalo Vy, Katko, Kateřino, slečno,
Čadová, paní Čadová.
Postupně se ale významnější než mé jméno asi
stala moje práce, moje pozice v práci či ve společnosti. Jméno se totiž začalo
vytrácet. Do už známé množiny oslovení se začaly vkrádat oslovení jako paní kolegyně,
vážená kolegyně, vážená paní, vážená slečno, vážená, paní manažerko, paní inženýrko
(bez ohledu na to že inženýrka nejsem).
Kamarádi a přátelé mě oslovují všemi
známými variantami mého jména a ti originálnější vymýšlejí i nové. Ti důvěrnější mě oslovují i moje drahá,
nejdražší, drahouši, miláčku, zlato, kočko, cica, mojko, moja.
Jsou lidé kteří, přestože se známe dlouho, mě jménem neoslovili nikdy nebo zřídka. Jsem pro ně dobrý den, zdravím, ahoj,
čau, nazdar, poslyš, hele, ty.
Komunikace se zrychlila, sdělení se
zkracují, stávají se instantní, méně osobní. Šetříme místem,
časem, pohyby při úderech do klávesnice, hlasem, kyslíkem, projevy úcty, city. Vším.
Kateřina je krásné jméno a mám ho ráda. Mám ráda i svoje příjmení, obojí tvoří mou identitu. Není
jí jen můj společenský status, pracovní pozice nebo titul. A tak mi občas stačí
k radosti, když mě lidé, kteří moje jméno znají, osloví právě tím jménem.
Žádné komentáře:
Okomentovat