#185 Fyzická bezprostřednost

Blížíte se chodbou k výtahu, někdo stojí ve stínu před ním. Je pondělní dopoledne v práci, takové všelijaké, jak už pondělí bývají. Přijdete blíž a najednou si uvědomíte, že do výtahu vstupuje kolegyně z vedlejší kanceláře a potichu si zpívá. V pondělí ráno! Měl jsem díky ní pěkný den až dlouho do odpoledne. Vlastně se neznáme, ale tohle mi ji nějak přiblížilo.

Nasednete do auta se třemi do té doby neznámými lidmi, se kterými jste si domluvili spolujízdu. Žena sedící vedle vás si sundá boty a ponožky a uvelebí se na vedlejším sedadle s bosýma nohama křížem. Pak začne mluvit o svých plánech na příští měsíce. Jako by se nechumelilo. (Což by koncem listopady klidně mohlo nastat.)

Takové a ještě jiné podobné projevy lidské (a nebo živočišné) bezprostřednosti mě fascinují. Je to díky kontrastu s tím, kde pracuju a jak jsem byl vychován? Netuším. Ve škole jsem za tyhle věci býval hodně napomínám. Je v tom něco nesmírně přitažlivého, když někdo dokáže zůstat sociálním živočichem, respektovat do jisté míry své okolí a jeho normy – a přitom se na povrch stejně vydere něco malého, přirozeného.

Sprostá slova mezi to nepatří. (Možná jen, jsou-li vzácná či vtipná). Bude to prostě ten signál „cítím se v bezpečí, cítím se dobře, nevadí mi dát to najevo“.

PS: Víte, že s hvízdáním to na některých místech není úplně jednoduché?

Ever Wonder Why: We Don’t Whistle