#182 Zkoušky

Možná si říkáte, že se opakuju, že jsem přece nedávno o nějakých zkouškách charakteru psala. Dnes mám na mysli opravdové zkoušky, ty ve škole.

Samozřejmě nejsem blázen, který by si řekl: "Jé, příští týden mám důležitou zkoušku z ekonomie, já už se tak těším a nemůžu dospat." Ne, bývám nervózní, mám strach, jestli zkoušku složím, těsně před mě i bolívá nervozitou břicho a jestli nemůžu dospat, tak to není nadšením, ale naopak obavami. Přesto je vyhledávám. Ne nijak divoce, ale tak pomalu je do svého života propašovávám, ideálně po jedné jednou za čas.

Taková zkouška je v podstatě prospěšná věc. Nutí nás se do učení ponořit, být ve střehu, trénovat mozek. Možná se vám to zdá nepravdivé klišé, ale obzvlášť na mateřské dovolené je potřebuju jako sůl. Mozek atrofuje jako sval a když dennodenně používáte ten svůj jen na jednotvárné a jednoduché úkony, najednou si všimnete, že se vám nenápadně jeho výkon začal zmenšovat. Že si nemůžete vybavit některá slova, nebo si slůvka pletete za jiná, podobná. Pak přichází vhod tréninky zanedbaného orgánu. Někdo luští křížovky, sudoku, hlavolamy, jiný (jako já) zvolil zkoušky.

Když jsem dělala státnice (po 8 měsících na mateřské dovolené), zařekla jsem se, že už nikdy do žádné školy nepůjdu, abych měla pokoj od učení a zkoušení. Vydržela jsem to přesně 15 měsíců. Pak jsem začala chodit do jazykovky na angličtinu. Nejdelší pauza mezi studii v mém životě nastala před dvěma roky, trvala 16 měsíců a nebyla tak úplně dobrovolná. Chtěla jsem pokračovat v angličtině, ale kvůli očekávanému příchodu Mladšího na svět bych nedokončila semestr, tak jsem jazykovku odložila. Přibližně v půlce jsem si navíc pauzu krátila samostudiem španělštiny.

Ač zkoušky nemáme zrovna v lásce, jsou pro nás prospěšné. Udržují náš mozek, paměť i scbopnost uvažovat trénované.

Odpoledne jednu budu skládat, tak na mě myslete :)