pondělí 30. června 2014

#191 Ohňostroj

Kdo prvně vynalezl ohňostroj, už se asi nedozvíme. Kdyby si ho tehdy mohl nechat patentovat, jeho dynastie by z jeho vynálezu žily po léta. V každém případě tenhle vynález baví lidstvo po staletí. Nevím, kde se vzala ta nevšední fascinace právě tímto. Možná to souvisí se schopností podmanit si živel, který ze začátku lidi děsil, než pochopili, že jim ve formě ohně v krbu může i sloužit. Zjištění, že se dají vyrobit desítky a stovky různých světlic v různých barvách, bylo počátkem toho, čím se dnes živí lidé, kteří si tuto schopnost podmanili. A co víc – podmanili si i jistou část umění, kterému se dneska říká ohňostroj. A jako vrchol současného ohňostroje vznikl ohňostroj skládaný do hudby.
Pokusím se opominout nyní tu stránku ohňostroje, která děsí zvířata, a pokusím se zaměřit na tu, která fascinuje lidi. Ohňostroj skládaný na hudbu je vlastním druhem umění. Ano, umění, založeném na precizní technické znalosti, propočtech, ale také na fantazii tvůrce nebo tvůrců. Svérázným uměním k poctě živlů, které se tohoto umění zúčastňují. Pro radost všech, kteří jej sledují.
Pamatuji léta, kdy ohňostroj byl něco, co se dalo vidět maximálně tak na Silvestra nebo na oslavách nějakého politického výročí. A vzhledem k cenové relaci a dostupnosti rachejtlí to bylo něco opravdu výjimečného. S nově nabytou svobodou objevily se rachejtle nejrůznějších druhů (a bohužel taky kvalit) a ohňostroj si mohl vystřílet každý sám. Už nestačil samostatný ohňostroj. K ohňostroji přibyla hudba a s tím nově nabyté dojmy. A pak se jednoho dne třeboňská radnice rozhodla, že o půlnoci na Silvestra si ohňostroj vystřílí každý, tudíž je zbytečné, aby ho střílelo i město. A tak posunulo jeho střílení na novoroční večer. Neodvažuji se tvrdit, že byli první, kteří to udělali, bylo by to příliš smělé a nepravděpodobné. Ale rozhodně byli první v širokém, dalekém okolí, jelikož se postupně novoroční ohňostroj stal lákadlem pro turisty, takže dokonce začali na jeho střílení dojíždět i naši rakouští sousedé. Každého prvního ledna večer se náměstí plnilo více a více, dokud se i v okolních městech nezačala rozvíjet tradice novoročních ohňostrojů.
Pamatuji tu chvíli, kdy se náměstím z obřích reproduktorů rozlehla prvně hudba – snad Dobytí ráje nebo jiný Vangelis – a do jejích zvuků rozlétal se ze staré radniční věže ohňostroj do všech stran. A nakonec se ozval podpis tvůrců – dvě rány bez rachejtlí. Všichni si prvně mysleli, že něco nevyšlo. Časem se naučili, že je to tvůrčí podpis. A z rozrůstání počtu ohňostrojů při příležitosti kulturních akcí, jichž je v místním lázeňském městě víc než dost, naučili se rozpoznávat ty podpisy a vzájemně porovnávat kvalitu ohňostrojů od různých firem.
Ohňostroje se staly součástí všemožných oslav, ač už veřejných nebo soukromých. Ale jedno jim zůstalo společné – tvůrčí vklady a moment překvapení. A tak jednoho dne kdesi na Moravě slavila dívka svoje narozeniny. Proběhla oslava, večer se chýlil ke konci a její přítel ji vyzval na malou procházku. Když vylezli na jeden z místních kopců, dal jí jako dárek píšťalku. A požádal ji, aby pískla. Zapískala. Požádal ji, aby zapískala víc, pořádně. A tak zapískala pořádně. V tu chvíli se za dalším kopcem objevil malý soukromý ohňostroj. Na smluvený signál ho spustil jeho dobrý kamarád. Byl to nejlepší dárek, který toho dne dostala.
Lety mi slavnosti lehce zevšedněly. Snad protože bydlím v lázeňském městě, kde se vzhledem k neustálé obměně lázeňských hostů musí neustále něco dít. A některé z těch slavností končívají ohňostrojem. O Pivovarských slavnostech střílejí ohňostroj ze svých hradeb, kde třeba jednou předtím zapěla operní děva stojící na firemním kamionu slavnou Bocceliho píseň. Zažila jsem ohňostroj viděný svrchu, když jsem večer sjížděla autobusem z Baby do Českých Budějovic, který si střílel jeden tamní supermarket na své výročí. Na Nový rok se před ohňostrojem v Třeboni vypouštějí balóny štěstí a člověk sleduje, jak pomalu stoupají nad střechy domů a ztrácejí se za jejich štíty, než zhasnou všechna světla a reflektory a náměstí potemní na budoucí ohňostroj. Stejnou tradici zavedly místní lázně, takže když jsem letos odcházela z domova podívat se na ohňostroj, vítal mne pás stoupajících balónů, které vítr unášel houfně pryč přes rybník. Svítily na temnící se obloze jako osobité plující hvězdy. Jejich pouštění je tam dovedeno k dokonalosti, k zapalování slouží rozestavěné hořící pochodně zapíchané v trávníku.

Je však jeden ohňostroj, na který se vždy jdu podívat ráda. Mají ho na starosti rybáři a střílí se z ostrova na rybníku Svět, v jehož hladině se odráží. Vzpomínám na oslavy Jakuba Krčína a ohňostroj, který se na nich konal. Seděla jsem na hrázi a pozorovala to. Z hráze se linula hudba s vyprávěním a z ostrova vylétaly lampiónky, těsně nad hladinou se tiše šinuly pryč, jako by se držely za ruce se svými odrazy v hladině. Do loďky v přístavišti nastoupil Krčín a klidně vesloval směrem k ostrovu. A když se k němu blížil, spustil se ohňostroj a Krčín… zmizel ve tmě. Vzal si ho čert. V záplavě ohňostroje. Bylo to tak krásně tajemné a nečekané… V davu jsem slyšela směsici jazyků podle toho, kdo všechno z turistů se přišel podívat. A všichni si odnášeli příjemný tajemný zážitek z toho, jak se na rybníku objevil čert… Možná tam pořád ještě někde bydlí…


Žádné komentáře:

Okomentovat