Moje sestřenice Peťka měla před několika lety v rámci jednoho předmětu na vysoké škole za úkol malovat stíny vrhané libovolnými předměty. Od té doby, co se mi o tom zmínila, se dívám na stíny jinýma očima.
Vážně, všimli jste si někdy toho, jak zvláštní obrazce může světlo ze zcela banálního objektu vytvořit? Stín, zejména ten vytvořený denním svitem, je neskutečně pomíjivá záležitost. S pohybem zdroje světla se mění, pitvoří, protahuje a mizí. Chcete si jej zvěčnit a než najdete foťák nebo tužku a papír, je pryč. Nebo je jinak pokroucený a už není tak hezký. Nebo je naopak ještě hezčí.
Jednu z nejkrásnějších stínoher poskytují stromy. Vrhají na zem stíny své koruny, občas je to jeden velká tmavá skvrna, občas jsou zřetelné větve i jednotlivé lístečky. I ten nejnepatrnější pohyb vzduchu rozpohybuje stíny na zemi a ty se stále mění, tvarují a mihotají. Čím zřetelnější vánek, tím nestálejší stín. Sledování tance stínů je pěkný relax.
S postupem dne sleduji také vlastní stín. Nejprve se zkracuje, až je z něj uprostřed dne malý tmavý flek pod mýma nohama. Pak se začne natahovat a večer před západem slunce můj stín vypadá jako Dlouhý z pohádky. Totéž, ale nepoměrně rychleji, nabízí chůze v noci pod lampami veřejného osvětlení. S lampou před sebou máte svůj dlouhý stín za sebou a s každým krokem blíže k světlu se rychle zkracuje, až se najednou octne pod vámi, tak jako vy pod lampou. Pak skočí před vás a zase se začne rychle natahovat rychlostí, jakou se vzdalujete od zdroje. A někde na cestě mezi dvěma sloupy s veřejným osvětlením můžete sledovat dvojnásobnou hru stínů. Ten za vámi se zkracuje a ztmavuje, ten před vámi se prodlužuje a bledne (pokud necouváte).
Stíny jsou fascinující hříčkou světla. Zkuste si jich teď taky více všímat, třeba zjistíte, že i vám dělají radost.
Žádné komentáře:
Okomentovat