Dostat se mezi předplatitele nebylo zrovna lehké, naše
divadlo je sice krásné a staré (údajně třetí nejstarší u nás), ale je poměrně
malé, navíc část předplatitelských míst mají trvale v držení lázně pro své
pacienty. Když se mi to po několika letech podařilo, bylo to velmi milé,
jelikož mi to přece jen umožňovalo shlédnout představení za takové peníze,
které by mi v Praze neposkytovaly ani právo otevřít dveře divadla.
Za těch několik let jsem měla tu čest vidět na živo množství
herců a her různých kvalit – a tím myslím jak her jako takových, tak i jejich
provedení. Je zvláštní, že v člověku občas nejvíce zakoření scény a prvky,
které do hry vlastně ani nepatřily. Je mi líto, že nemohu pochválit některé
herce, jelikož nejsem divákem mýdlových oper, ze kterých je zná většina
televizních diváků. A tak třeba mohu říci, že jsem viděla krásné ztvárnění
Carmen s herci, kteří hráli v Ordinaci v růžové zahradě, avšak
nejsem schopna říci jediné jméno. Ale v hlavě mi uvízla scéna, jak si
Carmen v lavoru nejdříve umyla nohy a poté si teprve myla vlasy – naživo,
na jevišti. A do konce představení jí zase uschnuly. Máloco popíše nespoutanost
postavy tak jako tahle maličkost a docela ráda bych věděla, z čí hlavy to
bylo. Nikdy bych nevěřila, že zažiju špičková zpracování některých zcela
klasických her, na které by mne nikdy nenapadlo jít, a budu je schopna obrečet
nebo dokonce odměnit herce potleskem ve stoje. A že budu schopna něco takového
i v případě, že ta hra vypadala zcela neznámě a neškodně. O tom, co dokážou
režie a herci provést se hrou, mne přesvědčilo třeba i zcela nepatetické a
celkem veselé zpracování Šrámkova Stříbrného větru, na který jsem vyrážela
s přesvědčením, že ho musím nějak přetrpět.
Ano, herecké koncerty některých herců mne přesvědčily, že na
ně kdykoliv vyrazím znovu. Dokonce i dvojí zpracování hry Shirley Valentine
prvně s paní Kronerovou (které nebylo v předplatném) a podruhé
s paní Stašovou mne utvrdilo v tom, že to první bylo lepší. Zjistila
jsem také, že pokud vychází divadlo na všední den, je příjemných osvěžením,
zatímco připadne-li na víkend, poněkud ho narušuje. Ale pokud se vám trefí do
nálady, pak ve vás zanechá zážitek, který si s sebou ponesete roky. A
donutí vás přemýšlet a někdy si dokonce během představení srovnáte myšlenky na
něco, co bylo důležité.
A tak jsem třeba po rodinných dohadech ohledně skladování
mikrotenových sáčků v neskutečných množstvích vyrazila na nádhernou hru,
ve které se Matěj Hádek snažil o totéž – vyhodit panu Zindulkovi přemíru
mikrotenových sáčků. Nakonec se mu to povedlo s nabídkou, že jich zachová
pár stovek a všechny ostatní vyhodí. Myslím, že popisovat záchvat smíchu, který
jsme v tu chvíli já i moje sestra dostaly, je zcela zbytečné. Mimochodem,
nádherná hra. Ale v paměti zůstal třeba pan Krytinář, kterého běhali herci
v Hráčích od Gogola neustále chytat na rampu, neboť reflektory díky jeho
vzrůstu mířili mu přímo do očí, takže několikrát málem zahučel do orchestřiště.
Pamatuji dokonale tuhou Cardovu tvář v Blbci k večeři ve chvíli, kdy
už všichni ostatní herci vypadli v záchvatech smíchu z rolí, diváci také
slzeli smíchy a on pořád držel dokonalou nechápající tvář. Vůbec ono to
vypadávání z rolí je vždycky vděčným tématem a viděla jsem ho dost,
protože někteří herci se tím navzájem celkem baví.
Když se teď ale zamyslím, mezi všemi scénami, které se mi
vybaví, mi úsměv vždy vyvolají dvě, které plánoval sám život. Tedy minimálně
alespoň tu první. S Martinem Dejdarem jsem viděla několik her, hlavně tedy
komedií, a když opomenu jeho „model na Spartaka“, kdy stál v řecké sukénce
na konferenčním stolku a předváděl své svaly pod vrstvou sádla se slovy:
„Podívejte se na to břicho! Ani gram tuku!“, byla to jiná komedie, ve které si
odbíhal z bytu a pak v předtočených zvukových sekvencích jakoby
křičet z chodby paneláku, která rozesmála celé divadlo a to zcela
neplánovaným způsobem. Když tam takhle pobíhal sem a tam, aby správně stíhal
předtáčky, povedlo se mu nechtěně vyhodit si dveře z pantů. Bohužel ne
však ze všech, ale pouze z těch vrchních. To způsobilo totální zkřížení
oněch dveří a tím pádem i jejich definitivní neprůchodnost aspoň do přestávky
v představení. Zvuk však na nikoho nepočká. Zatímco tedy vynervovaně
kroužil po jevištním bytu, ozval se jeho vlastní hlas volající z chodby
paneláku na svou divadelní ženu. Diváci napjatě sledovali onu scénu a čekali,
jak si s tím poradí – a poradil si. V nastalém momentě jeho
zoufalství z něj vypadla asi jediná možná věta, kterou mohl říci: „To já
si občas sám se sebou takhle povídám.“ A byl za ni odměněn výbuchem smíchu a
potleskem.
Druhá z těch mnoha scén se týkala již děkovačky. Máme
ve městě dost výborných květinářů, někteří z nich si brousili své umění na
vazačských soutěžích. Myslím, že kytkou, kterou dostali herci zde po
představení, se klidně mohli kdekoliv pochlubit. Souborné dílo Williama
Shakespeara ve dvou hodinách je samo o sobě dosti zběsilé a ulítlé představení.
A Romeo a Julie formou SMS: „Milujes me? Smajlik. Tecka.“ vypovídá o všem. Po
představení se opět nesly květiny. Svého času býval zvyk, že muži dostávali
květiny od ženy a ženy od muže. A jelikož toto představení táhli tři herci,
vyrazila dívka s kyticemi, aby je tedy předala. Nevím, zda to byl záměr
onoho herce nebo jenom momentální popud, ale stalo se toto: Ve chvíli, kdy
předávala onu první květinu, byla uchopena celkem pevně a políbena natolik
hluboce, že neměla překvapením ani šanci se bránit. Zůstala stát tumpachová
lehce vrávorajíc neschopna slova, pravděpodobně ze strachu, že ve své funkci
nemůže reagovat způsobem, kterým by herce urazila. Když přistupovala k dalšímu herci,
držela květinu nastavenou asi jako pyrotechnik předávající bombu,
s očividným úmyslem co nejrychleji utéci při prvním náznaku jakékoliv
snahy o sblížení. Matně si vybavuji, že třetí květinu snad již předával mladík.
Divadlo se, bohužel, tentokráte pobavilo ani ne tak na její účet, jako spíše
absurdností celé situace. A tam někde skončilo nepsané pravidlo ohledně
předávání květin.
Na to vše jsem si vzpomněla a vybavila si v divadle na
posledním představení tohoto půlročního předplatného. Nesmím si nechat utéct
zápis na další půlrok. Přes prázdniny předplatné nefunguje, ale nemusím se bát,
určitě bude divadelní festival a množství dalších akcí. Tady se pořád něco
děje. Ale doufám, že v dalším předplatném bude zase něco, na co bude stát
za to jít se podívat. A možná to bude něco, o čem ani nebudu vědět, že to za to
stojí. Za poslední roky jsem si stejně navykla přečíst si, co je
v nabídce, když si předplatné pořizuji, a pak na to klidně zapomenout a
nechat se překvapit. A tak chodím do divadla s otázkou: „Copak nás asi dneska
čeká? Komedie? Drama?“ A teprve v divadle zjišťuji, na co jsem vlastně
přišla. A žasnu… Někdy doslova.
Žádné komentáře:
Okomentovat