#188 Magická hlubina

Mám ne zcela tradičního koníčka – jednou za čas se navleču do těsného oblečku z kaučuku, na záda si hodím cca 25 kilo a lezu do prostředí, které je lidskému tělu naprosto nezvyklé. Vznáším se jako ve stavu beztíže, nechávám se hýčkat všudypřítomnou vodou a užívám si pocit, že alespoň na půl hodinky do podmořského světa patřím. Takové je potápění.

S životem pod mořskou hladinou jsem se seznámila před několika lety jako špatný plavec a velmi mizerný šnorchlař. S vědomím těchto svých dvou (ne)schopností bych se nikdy, ale opravdu NIKDY na potápění nedala… nebýt toho okouzlujícího pohledu, který se mi mezi panickým plácáním na zvlněné hladině a dávivým vykašláváním slané vody naskytl. Osud, Bůh nebo náhoda – někdo tomu chtěl, že můj první kontakt s mořem proběhl v egyptském letovisku na pobřeží jednoho z nejkrásnějších korálových moří na světě, které si oblíbil i Jacques-Yves Cousteau. Rudé moře.

Vnitřní moře Indického oceánu s rozlohou necelého půl milionu kilometrů čtverečních patří mezi nejnavštěvovanější potápěčské lokality. Přesto, díky přísným podmínkám, poskytuje zachovalou, lidmi téměř nedotčenou podmořskou scenérii a ten nejbarevnější a nejživější život, jaký si dokážete představit. Vybělený písek ostře kontrastuje s tmavou základnou korálových útesů a všemi barvami vybarvené korály kouzelných tvarů vytvářejí výsledný dojem, s jehož nádherou se nemůže srovnávat ani ta nejkrásnější zahrada světa. Mezi tím vším se prohánějí rybky různých velikostí a barev – tlumených i neonově zářících. Stačí se jen okamžik nehýbat a jen se nechat volně kolébat vlnami a připlavou se podívat až k vám. Jsou zvědavé a chtějí si šnorchlaře a potápěče prohlédnout zblízka, stejně jako oni je. A jako koruna vší té nádhery se sem vodní masou prodraly sluneční paprsky, které budí dojem svatozáře a v korálových průrvách tvoří dechberoucí světelné obrazce a zákoutí.

Tohle všechno způsobilo, že jsem o několik měsíců později stála v bazénu a zkoušela se poprvé ve svém životě zanořit pod vodní hladinu a pod ní dýchat. Dnes se usmívám tomu, jak mi ten zkušební ponor tehdy připadal jako otřesný zážitek. Mnohakilová výstroj mě tížila, do masky mi tekla chlorovaná voda, neustále jsem se vynořovala na hladinu a drtivé objetí vody mě svíralo hrudní koš tak, že jsem se nemohla nadechnout. Ale stačil pouze pevný stisk ruky zkušeného instruktora potápění a uklidňující pohled do jeho očí. Najednou jsem ležela na dně a ztěžka jsem dýchala svůj první příděl vzduchu pod vodou. Byla jsem ryba.

Zkušební ponor mě neodradil, naopak. Podpořil mě v mém odhodlání dobýt vodní svět. Stejně tak jako ten nejlepší instruktor, kterého jsem mohla potkat. Netrvalo dlouho a znovu jsem byla v onom egyptském letovisku, kde jsem propadla podmořskému životu. Bylo to o rok později, já jsem byla vybavená spoustou nově nabytých znalostí o přístrojovém potápění, měla jsem za sebou několik výukových ponorů, v ruce čerstvou certifikaci potápěče a přes zadek spálený od sluníčka jsem dostala ploutví – přijímací rituál mezi potápěče. Obohacená o nádherný, s každým ponorem stále se opakující zážitek. A s tou nejdůležitější věcí, kterou by měl každý potápěč před zanořením mít. Respekt k vodě.

Dovolte mi dnešní mimořádný nedělní příspěvek věnovat mému nejlepšímu kamarádovi Hlavovi, který přesně před třemi lety při potápění ve Francii zemřel. Chybíš mi každý den, compañero...