#132 Čerstvě upečený chleba

Mám k tomu ještě něco dodávat?

Nic proti koupenému měkkému, ještě teplému bochníku. Jsou pekárny, které pečou výborné pečivo. Znám dvě, jejichž chleba opravdu můžu. Jedna dělá krásně křupavou kůrčičku a chléb z té druhé je vynikající i druhý den. Někdy nedokážu poznat, jestli je takzvaně „dnešní“ nebo „včerejší“.

Žádný z nich se ovšem nevyrovná chlebu, který jsem objevila před rokem. Vzhledově sice svým pološišatým nepravidelným tvarem nemá šanci konkurovat těm hromadně pečeným, ale doma ho zbožňujeme. Žádný jiný už nechceme. Je prostě „náš“. Domácí, mnou vlastnoručně upečený.

Na pečení domácího chleba jsem se těšila už od loňského prosince, kdy jsem na internetu nacházela samé pochvalné ódy těch, co už pekli. K tomu, abych voňavý bochník taky vlastnoručně stvořila, mi chyběla jedna maličkost – vlastní kuchyně. A pak, těsně před stěhováním do našeho a na dosah svojí vysněné kuchyni, jsem dostala od svojí tety recept na tento jednoduchý chleba. V jeho prospěch hned od začátku hrál fakt, že stačí zadělat těsto a ono se už o všechno postará samo. Nebudu vám nic nalhávat – hnětení totiž není moje TOP 10 činnost, a ačkoli ráda peču, tak nesnáším, když mám zapatlaný ruce od těsta.

Pár pokusů jsem recept ladila k svojí naprosté spokojenosti a ode dne, kdy jsem z trouby vytáhla pana Bochníka Dokonalého, jsem vyzkoušela spoustu experimentů s ingrediencemi, včetně oliv, které nejím (vidíte tu obětavost? :o) Mimo jiné se nám doma taky snížila spotřeba rohlíků, šunky, sýrů atp., protože kolikrát sníme chleba samotný nebo maximálně s máslem.

Přestože ho dělám celkem často, tak se nám zatím „neojedl“ a díky snadnému receptu ho pořád peču hrozně ráda. Je to jedna z věcí, které mně dělají radost, s příjemným bonusem – krásně voní.