Jsem šťastný, rád jsem tě poznal, děkuji, chyběla si mi,
vážím si tě,...
Napadne vás jedno slovo, které vystihne všechna tahle a
jistě mnoho dalších sdělení? A co beze slov a darů? Znám jedno znamení
vděku a radosti, ale i volání o pomoc ve chvílích smutku a tísně, které už sami
nedokážeme unést. Při loučení nepotřebujeme honosné dary, abychom dokázali jak
moc nám bude přítel chybět. Umíme to všichni, jako malí jsme to dělali často a andělé to nezapomněli.
Pevné objetí může být ta největší a nejúčinnější pomoc,
jakou můžeme člověku v nouzi poskytnout. Jsou i objetí nechtěná, která přijmeme
třeba jen ze slušnosti a úcty, ale i z těch dokážeme vyčíst sympatie a svoji
důležitost pro dotyčného.
Přiznám se, že jsem dosud nepřišel na to, jak správně
společensky "líbat" na tvář. První setkání s tímto zvykem byl pěkný
šok a vždycky když na to přijde, je to zmatek. Jen se přiklonit a lehce
dotknout tváří, nebo skutečně políbit? Levá, pravá, či snad obě tváře? Nejen každá
země, ale i každý jedinec to má jinak a jeden způsob nenajdeme. Líbání rukou
mám díky V. Špačkovi teoreticky zmáknuté, ale v tak pompézní společnosti se
zatím nepohybuji. U objímání je tu jen ta choreografie srážejících se hlav :-).
Co my kluci?
Pamatujete si, pánové, kdy vás naposledy objal jiný chlap?
Matně tuším, že u mě to byl kdysi dávno taťka... opakovat se to už nebude a o
to víc mě mrzí, že už si to nedokážu vybavit. My kluci a chlapi se holt moc
neobjímáme – zato ale máme jiné způsoby jak vyjádřit souznění.
Byl jsem jednou kamarádem označen za haptický typ. To
označení se mi líbí a, jak je nakonec dobře vidět, vystihuje mě velmi trefně. V
té blízkosti je něco magického. Malý vesmír, kde je vše na chvíli v pořádku,
vše se ztiší a okolní ruch jako by odletěl někam do dálky...
P.S.: Asi teď konečně vím, proč mám tak rád tanec, ale o tom
třeba jindy :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat