Někdy jdu po ulici a počítám si. Jen tak. Počítám červená
auta, sloupy veřejného osvětlení, svoje kroky. Třeba kolik kroků se vejde do jednoho
nádechu a kolik do jednoho výdechu. Nejspíš je to deformace z běhání. Když jsem běžela několik hodin, tak jsem bezděky počítala.
Jindy počítám vteřiny. Třeba když mám nějaké tlačítko
zmáčknout dvě vteřiny: jednadvacet, dvaadvacet. Nebo se v obchodě snažím z hlavy
průběžně počítat útratu. To mi skoro nejde, protože součet před další položkou zapomenu.
Možná i proto mám ráda nástroje, přístroje a aplikace, které
počítají za mě. Excel a kalkulačky. Nebo přesýpací hodiny v koupelně vyměřující dvě minuty
na čištění zubů. Minutka na sporáku, která mně hlásí, kdy mám slít louhující se
čaj, anebo kdy vypnout vařící se polévku. A co teprve aplikace v telefonu, která mi
počítá minuty a hodiny běhu a tempo. Je to prima. Že je máme.
Jenže někdy neumím napočítat ani do deseti. Než zareaguji. Když mě něco nebo někdo naštve. Ale když už se mi to podaří, tak mě to těší. Jedna, dvě, tři, čtyři…
až deset.
Ale nejsem v tom sama. I proto trénuju. Myslím, že lidé málo počítají. Není to legrační? Máme tak důmyslné nástroje a neumíme napočítat do deseti.
Žádné komentáře:
Okomentovat