Bylo mi asi devět let. Nesl jsem uhlí do sklepa a na rohu domu jsem zavadil o jakýsi starý kus železa, který tam byl opřený. Spadl, škrábl mě do nohy, plechový uhlák zaduněl. Nasypal jsem uhlí do kotle a šel si umýt ruce. Za chvíli přišel do koupelny táta a trochu neklidně se ptal, co se mi stalo. Na podlaze už tou dobou byla pěkná louže.
Já jsem ale strašně nechtěl jet na chirurgii na Bulovku a vzpouzel jsem se. Představoval jsem si totiž, že konečně budu mít jizvu. Ovlivnily mě čerstvé zážitky z četby Tarzana. Ten hned zkraje své "kariéry" získá jizvu na čele, která rudne vždy, když se rozčílí. V tu chvíli už má většinou plný respekt a nemusí nic říkat, natož dělat. Nebylo by to úžasné? Věčně vás někdo nebere vážně a najednou máte k dispozici semafor. Stačí, aby se rozsvítila oranžová, a všichni začnou dávat pozor a chodit kolem vás po špičkách. Nemusíte nic, stačí, že máte jizvu.
Ehm. Na lýtku?
Od té doby se mi podařily všelijaké záseky a zářezy. Naštěstí mám asi díky rodičům a dětství na venkově dobrou hojivost i imunitu. Než jich bylo ke dvaceti, pamatoval jsem si u každé jizvičky na levém ukazováčku i její příčinu. Pocházely jednak z pitomostí, jednak ze zápasu se dřevem. Tedy v obou typech případů z klíčových okamžiků mého života. Ano, tuhle jsem si udělal, když jsem vyřezával spolužačce dubový ankh na krk. Tato je od práce na javorovém náramku pro maminku. Ta z druhé strany od naprosto nemožného pokusu vypáčit dlátem zalepenou bedýnku.
Jizev si všímám dost pozorně. Mám je rád. Vzácně viditelně ukazují něco z naší osobní intimní historie. Ta na mém levém zápěstí je nejzábavnější. Znamená totiž něco úplně jiného, než by se mohlo zdát (klíčová slova: Turek, chleba, železnice).
Minulý týden jsem si cestou ve vlaku všiml i tohohle krásného detailu:
Někdo dobře věděl, že rozříznuté věci vyrobené z poctivého materiálu se dají sešít. Moment! Ne koupit nové. Prostě sešít. Opravit. A slouží spolehlivě dál. Místo vady na kráse získají vzácnou a jedinečnou ozdobu. Jizvu.
Žádné komentáře:
Okomentovat