Tohle zná každá botomilka –
radost z nových bot. Lhostejno, jestli jsou zimní, letní, kotníčkové,
páskové, kožené, semišové, černé, červené, balerínky, lodičky, pohorky, kecky
nebo gumáky. Prostě jsou nové. Tečka.
Pravda, střevíčky na podpatku se asi více spojují s radostí z bot než
tenisky na běh, ale těšit se můžeme z jakýchkoli bot.
Nové boty se v botníku objeví
docela snadno. Tak třeba proto, že je potřebujete. Staré se vám rozpadly,
nehodí se vám k novým kalhotám, potřebujete větší, pracovní nebo zdravotní.
Nebo je chcete. Hromadíte boty a do sbírky vám chybí ještě černozelené
páskované na 9 cm podpatku a bílé balerínky s bleděmodrými kytičkami. No a
pak jsou speciální případy, kdy je prostě musíte mít. To nové boty ani
nepotřebujete ani nechcete koupit, ale náhodně je potkáte. Ty nejúžasnější boty
na světě, které milujete na první pohled a buď bez nich ani z obchodu neodejdete,
nebo odejdete, ale stejně na ně myslíte každý večer před spaním, v noci se
vám o nich zdá a nemůžete je dostat z hlavy. Rozum napovídá, že budou
určitě strašně drahé, ale pohled na cenovku vás nedokáže odradit. Buď je stejně
tak moc chcete nebo jsou dokonce za slušnou akceptovatelnou cenu. Mozek zas
našeptává, že jsou teda určitě hrozně nepohodlné. Tak si je vyzkoušíte a…. ách,
jako v papučce. A už stojíte u pokladny. Existují i případy, které si
vysněné botky koupí i za neslušnou neakceptovatelnou cenu, přestože se v nich
cítí jako ve španělské botě kombinované s palečnicí – to nejsou botomilky,
to jsou blázni.
Ač i já si ráda nakupuju nové
botky, rozum* vyhrává a nemám jich zase tak moc**.
Mojí inspirací na dnešní příspěvek
ale nejsou žádné z mých botiček, jak by se mohlo zdát (žádné nové…), ale
nákup nových bot pro Staršího. Z loňských vyrostl, tak jsme včera vyrazili
pro nové. Hned po vstupu do obuvi JE uviděl, ukázal na NĚ a jiné ani nezkoušel.
Celý večer a celé dnešní dopoledne, dokud nebyly znehodnoceny chůzí po venku, v nich
vykračoval doma. Večer si je nesundal ani ve chvíli, kdy lezl do postýlky, že v nich
bude spinkat. Tatínek mu to dovolil a ke mně polohlasem pronesl, že konečně
aspoň jeho syn bude jednou spát „na kovboja“ v oblečení a v botách,
když on to nikdy až k botám nedotáhl. Prcek po pár minutách naznal, že se
v nich nespinká úplně pohodlně, tak si je sundal, ale aspoň si je položil
vedle sebe na polštář. Ráno ještě ani neotevřel oči a už je zase obouval.
Tak takovou radost z nových bot
já mít neumím. Ale mám radost z té jeho radosti z nových bot.
*
Obvykle platí rovnice „rozum = peněženka“.
**
Si myslím já. Můj muž si to nemyslí.
Žádné komentáře:
Okomentovat