Miluju filmy pro pamětníky.
Vydržela bych u nich sedět celý den, pouštět si jeden za druhým a na konci každého jen povzdychnout "ach", zabalit se do deky a zapnout další.
Jedním z mnoha důvodů, proč je mám tolik ráda jsou
vzpomínky. Ne, nejsem pamětník, ale na tyto filmy jsem se v dětství dívala
s milovanou babičkou, která pamětníkem byla a ve mně oblibu v černobílých
snímcích vypěstovala. Když se na některý ze svých oblíbených kousků dívám dnes,
vidím je úplně jinýma očima a konečně chápu jejich genialitu. Nevím, čím mě tehdy
zaujaly jako malou holčičku, snad možná jenom tím, že se líbily právě babičce.
Tenkrát jsem nevěděla, co slovo pamětník znamená, a myslela jsem si, že se ty
filmy jmenují „propamětníky“, tudíž jeden film je „propamětník“. Dodneška při
vyslovování výrazu -film pro pamětníky- nedělám mezeru mezi druhým a třetím
slovem, tak to mám zaryté pod kůží.
Filmy pro pamětníky mají jedinečné kouzlo, díky kterému je zbožňuju dodnes. Je to kombinace černobílého vybarvení, krásných a elegantních šatů, galantních pohledných milovníků, uctivých
oslovení, okouzlujících žen a nápaditých příběhů. A pokud ve filmu hraje Nataša
Gollová nebo Oldřich Nový aspiruje dílo na mého favorita (proto je mým nejvíc
oblíbeným kouskem film Eva tropí hlouposti). Chtěla jsem tady pár těch
nezapomenutelných „propamětníků“ vyjmenovat, ale u dvacátého kousku jsem si to
rozmyslela. Stejné je to u herců, než bych se přes všechny Ferbasky, Adiny,
Raouly a Svatopluky prokousala, vy byste se ukousali nudou.
Pamětníků tehdejších dob už asi
moc nebude. A mě několikrát napadlo: až nebudou vůbec, co filmy pro pamětníky?
Taky už nebudou? Nebo se titul „Film pro pamětníky“ přesune na novější filmy,
které ještě svoje pamětníky mít budou? Třeba Tři oříšky pro Popelku, Jáchyme,
hoď ho do stroje nebo Šest medvědů s Cibulkou…
Žádné komentáře:
Okomentovat