Vždy jsem měl slabost pro vlaky – obzvláště pro staré parní lokomotivy. Jejich mohutnost a jistá surová mechaničnost ve mě budily úctu a respekt. Ve chvíli, kdy za sebou vlak zanechá spolu se stanicí poslední zbytky civilizace a vůkol se rozprostírají pouze lesy a krajina řídce posetá staveními, zhostí se mě zvláštní vnitřní klid – jsem konečně volný! Silnice ať se třeba zalknou poledním provozem, ale koleje? Prorostlé býlím, vinou se osaměle zamlklou krajinou, netečné vůči svému okolí. Díky důmyslnému systému výhybek se jednotlivé soupravy ladně míjí a proplétají místy, kam lidská noha běžně nemá pádný důvod vkročit. Staré vlaky zavání tajemstvím; jsou hádankou, kterou již dávno nikdo neluští, spikleneckým mrknutím v okamžiku, kdy se dvě soupravy na okamžik míjí.
Existuje-li stát, který si zaslouží označení země vlaků, pak je to dozajista Švýcarsko. Napříč šestadvaceti kantony se proplétá hustá síť železnic, po nichž se rychlostmi až 200 km/h prohánějí moderní vlakové soupravy. Vlak je ve Švýcarsku nejpřirozenějším způsobem dopravy, což poznáte již po příletu, kdy zjistíte, že obě hlavní letiště mají svá samostatná nádraží. Ať už hledáte jen dopravu mezi dvěma městy, vyhlídkovou jízdu panoramatickým vlakem kolem ledovce Pers Glacier divoce šplhajícího po úpatí masivu Piz Palü, nebo jízdu úzkokolejkou přes šest oblouků tvořících úchvatný Landwasser viadukt cestou průsmykem Bernina, švýcarská vlaková doprava, přesná jako švýcarské hodinky, vás nikdy nenechá na holičkách. Švýcarské vlaky jsou jiné – opojení surovou mechaničností zde nahrazuje tichá úcta před technickou zručností kterou vyžadovalo zbudování železničních drah na nehostinných úbočích alpských masivů a vyhloubení tunelů umožňujících bezpečný průjezd skrz úpatí hor.
Žádné komentáře:
Okomentovat