"Copak je, hošíčku?"
"Na Benecku hoří!"
Nehořelo. Dívali jsme se z okna přes údolí na západní svah Žalého a slunce zrovna zapadalo. V oknech chalup na protější stráni se zrcadlily poslední rudé paprsky a v kontrastu s padajícím soumrakem vypadaly jako živé. Z babičky jsme si dělali legraci jen chvilku, brzy nám došlo, jak se to ve skutečnosti má se světlem a jeho odrazy. Ty momenty ale zůstaly stejně krásné dodnes. Ráno jsem zase jeden zahlédl po cestě na vlak (a těšil se z toho, je to odměna za časné vstávání i ve dnech, ve kterých nakonec stráví slunce většinu času za mraky).
Možná je cosi magického v zrcadlení samotném. To, jak dokáže jeden předmět převzít cosi z vlastností druhého – pozměněné, nové a přece srozumitelné. Podivný princip, kterým dílo přebírá cosi z životních zkušeností a bytosti umělce, a získává tak náboj, uvěřitelnost – ne přímočaře, ale oklikou (a někdy tak paradoxně vznikne krásná kniha v přímém protikladu k životu jejího autora).
Způsob, jakým děti odrážejí lásku i nelásku svého okolí, mě nepřestane fascinovat. Když se člověk soustředí a otevře, v mnoha případech dětského "zlobení" nakonec nerad najde nějakou svou vlastní chybu, mrzutost, zaťatost nebo úlet. A učí se tím leccos o sobě samém. Je to tak i mezi partnery, znáte to?
Myslíme si, že hoří, a on se nám jen před očima zrcadlí požár za našimi zády.
Žádné komentáře:
Okomentovat