Když jsme pak později hráli s dětmi prší a opět piškvorky – tentokrát už poctivé – všiml jsem si jedné zvláštní věci. Ze čtyř her jsem čtyři vyhrál, i když jsem se snažil napovídat. Naše pětiletá dcerka si sice mé rady moc nebrala k srdci, ale hrála s velkým zápalem. A i když opakovaně prohrála, smála se tomu a chytala se za hlavu. A chtěla hrát znovu.
Fascinuje mě to. Já jsem takový nikdy nebýval. Ze společenských her jsem jako kluk měl rád jenom pexeso, ve kterém jsem měl výjimečně šanci vyhrát. Moc jsem o to vítězství stál. Pak jsem byl jako větší při nějaké soutěži nespravedlivě nařčen z podvádění a nějak mě přešla chuť na soutěžení obecně. Začal jsem razit heslo "moudřejší ustoupí" a držel se stranou.
Myslím ale, že to, co učí naše děti má žena, je lepší: hrajte, soutěžte, jděte do zápasů s vervou. Když prohrajete, zasmějte se. Hra NENÍ srovnávání sebe s druhými, život není "krysí závod". Jakmile se oprostíme od touhy po vítězství, rozkoš ze souboje je větší, než by člověk čekal. Prohra neznamená, že jsem horší, ale že jsme se něco naučili, jedno kolo je za námi a druhé před námi. Nejlepší zápasy jsou takové, ve kterých se se synem navzájem pokládáme na lopatky. Vítězí nakonec oba dva.
Žádné komentáře:
Okomentovat