#53 Po našim

Vzpomínám si na svůj první pobyt na letním táboře. Bylo mi čerstvě osm let. Sešlo se nás tam několik desítek dětí z celého okresu. Pobyt na táboře byl pro mě jedním z prvních, delších pobytů bez rodičů a jednou z prvních sociálních interakcí s dětmi mimo mou vesnici, školu a blízké okolí. A také jedním z prvních překvapení. Zjistila jsem totiž, že mně některé děti nerozumí!

Abych to vysvětlila: můj rodný okres leží na křižovatce několika Moravských národopisných oblastí (Haná, Slovácko, Valašsko, Záhoří). Pokud jde o jazyk, je to tedy kraj poměrně pestrý. Dodnes platí, že na vesnicích se mluví nářečím a ve městech spíše spisovnou češtinou. Jen na okraj; sama nemluvím čistě hanáckým nářečím ani čistě valašským. Mluvím něčím, co by lingvista asi označil jako středomoravský interdialekt, nebo obecnou hanáčtinu. S prvky obou nářečí.

A to byla i příčina nedorozumění. Děti, které pocházely z vesnic (včetně mě), mluvily "jak jim zobák narostl" a děti z měst jim stěží rozuměly. Někdo se situaci dokázal rychle přizpůsobit, spisovnou češtinou se koneckonců muselo mluvit ve škole, ale jiný se pro svou mluvu mohl stát dokonce terčem posměchu. Pro mě to byla prima hra a zůstala jí dodnes.  Jiná nářečí, nebo obecně jazyky, si dokážu osvojit rychle a zjistila jsem také, že dokážu něčí mluvu dobře imitovat. A tak jsem bavila své nové kamarády "překládáním" slov do různých nářečí včetně příslušné intonace nebo napodobováním mluvy táborových vedoucích, kteří mluvili obecnou češtinou. Často moje spolubydlící z paland žadonily, abych jim nějakou klasickou pohádku odvyprávěla v nářečí. 

Bylo to podobné, jako dnes přemlouvám svou kamarádku z Litvy, aby ně řekla cokoliv litevsky, nebo kamarádku s maďarskými kořeny maďarsky. Až mnohem později, když jsem se začala učit cizí jazyky a používat je, jsem si uvědomila, že pro mnohé z nás to bylo první setkání s něčím, co by se s trochou nadsázky dalo označit jako "cizí" jazyk. Dodnes mě baví rozpoznávat původ lidí podle nářečí nebo jen z intonace. 

Nářečí mě později definitivně donutila vytěsnit až střední škola. Takovým způsobem, že byly doby, kdy jsem se za něj styděla. Dnes mluvím převážně spisovnou češtinou a to, že jsem z Moravy málokdo postřehne. Nesmírně mě ale baví mluvit "po našim", a mluvím tak kdykoliv můžu. Ideálně doma, na Moravě. Někdejší ostych je pryč, proč se také stydět za svoje kořeny?  Jsem ráda, že lidé u nás nářečím stále mluví, i když se do něj pomalu vkrádá obecná čeština. Mluvit s někým nářečím přináši pocit sounáležitosti až spiklenectví. Mluvit rodným nářečím je něco jako nést si část svého domova kamkoliv se pohnu.

Co je nářečí pro Vás? Mluvíte jím?