Být
či nebýt, to je oč tu běží.
Zda
je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby
či
proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou?
Zemřít…
Spát… A vědět, že tím spánkem skončí to srdcebolení,
ta
sterá strast, jež patří k tělu.
To
by byla meta žádoucí nade všechno.
Zemřít…
Spát… Spát… Snad i snít?
K smrti ráda spím. Jsem
spavec, který by prospal i konec světa. Spavec, který má i Hamletův monolog
spojen s jediným: „Spát!“ K fungování potřebuju minimálně 7 hodin spánku a
je-li jich víc, tak se zlobit nebudu. Mám (nebo aspoň dřív jsem měla) jednu
skvělou vlastnost a to, že bez problému usnu v jakémkoli dopravním
prostředku. Takže když jsme jeli autobusem s partou kamarádů véééélmi brzy
ráno lyžovat na Dachstein do Alp, já už jsem za Brnem spokojeně chrupkala
smotaná do klubíčka na dvousedadle. Nebo když jsem s mamkou jezdila v pět
hodin ráno vlakem do školy do Pardubic: Natáhla jsem si nohy, založila ruce,
zavřela oči a za chvilku už mě pravidelné „tu-dum, tu-dum“ uspalo. Stejně tak,
když jsme obě dojížděly autobusem na přednášky do Prahy, nebo jsme s manželem
autem cestovali do Chorvatska, či letadlem do vzdálenějších destinací. Jediný
dopravní prostředek, kde neusínám, je loď (sea sick).
Spánkem strávíme přibližně
třetinu našeho života. Slouží k regeneraci, odpočinku, duševní relaxaci
(REM fáze, kdy se zdají barevné a živé sny) a relaxaci svalstva (NREM fáze).
Úplně ze všeho nejlepší je
samozřejmě spaní ve vlastní posteli. Jedině tak má matrace tu správnou tvrdost,
polštář tu správnou měkkost a paměť, peřina umí tělo správně obemknout,
povlečení je správně hebké a voní. Zachumlat se do vlastní postele má
prokazatelně léčivé a terapeutické myšlenky, je to jednoznačně to nejlepší
místo na celém světě.
Žádné komentáře:
Okomentovat