Venkovní teploty se blíží k nule a to znamená jediné:
začíná období rýmiček. Období nemoci, která umí být zákeřná. Hlavně tedy u
mužů. Smrkání, popotahování a huhlání, to vše k ní patří. Navíc nadávky,
zlost, bolavá hlava, občas krev a strach z nejhoršího (to poslední je
vlastní pouze mužům). A kapesníky všude – ve všech kapsách, pod polštářem, na
židli, na gauči, na stole, všude!
Konec narážek na muže – také rýmičkou občas trpím. (To, že
při tom neumírám ani neskuhrám, je vedlejší.) Jenže já ji prožívám zcela jinak
než většina lidí kolem mě. Já ji totiž protrpím s bavlněným kapesníkem
v kapse. Ve světě, kterému vládnou papírové kapesníky, jsem raritou.
Vlastně vůbec
nechápu, proč se papírové kapesníky těší tak velké oblibě. Jasně, jsou
hygieničtější, skladnější a hodí se k více činnostem, ne jen ke smrkání.
Navíc jich je v balíčku víc, takže se můžou půjčovat. Tedy
věnovat. Jenomže se musí neustále kupovat, navíc se trhají, některé nepříjemně
páchnou a i po nepodařeném pokusu o smrkání, i když jsou téměř nepoužité, se
musí vyhodit. A když má někdo opravdovou rýmu, tak se jimi brzo plní koš.
Od malička pěju slávu na ty bavlněné. Vždyť jsou o tolik
kouzelnější! Jsou příjemnější, jsou barevné, vyžehlené, navoněné, zkrátka jako
od maminky. Používají se i několik let, takže si mezi nimi můžete najít
oblíbence, do kterých smrkáte s chutí, takže vám rýmička zas tak nevadí.
Pamatujete si, jak nám na ně maminky vyšívaly jména, abychom
si je ve školce poznali? Jak krásné vyšívané bílé kapesníčky dostávali chlapci
v tanečních? A jak jsme kapesníkem (ovšem tím čistým) mávali na
rozloučenou? Třeba babičkám?
To vše mám spojené s bavlněnými kapesníky, proto je mám
ráda. Přestože většinou používám ty papírové (síla společenské zvyklosti), na
ty z látky nedám dopustit.
Žádné komentáře:
Okomentovat