#91 Hoblování

Je víkend a já se probudil s hlavou jak vambeřice, protože mě cestování z Holandska nechalo napospas rýmě. A Jitka požaduje kurník. Ten měsíce rozdělaný a rozložený na prvočinitele v dílně. Je tedy načase nachystat sloupky na uložení, ať mám na čem skládat tu obludu. No, ta příprava, hoblování a natírání olejem je tak trochu výmluva, ale jen trochu. Ospravedlňuji si tím, že jdu hoblovat.

Ne, nejdu nastartovat tu hlučnou, těžkou a nebezpečnou věc na elektřinu. Hned vedle ní stojí stará buková hoblice s lištou na dláta, rašple a pilníky, přihrádkou na drobnosti a policí na svěrky a klasické hoblíky. Zatím mám tři: Hladík, klopkař a římsovník. Krásná kombinace světle hnědého buku a na plazu bělavého a žíhaného habru. Jsa nadopován vitamínem C a horkým zázvorovým čajem žiju představou, že mi hoblování pomůže udolat rhinovirus.

Začínám kontrolou želízka. Od posledně je břit lehce zubatý a na řezu je to vidět. Vyklepnu klínek, namočím brousek a začíná obřad. Sedím si u stolu, ve sluchátkách mám hudbu a pomalými krouživými pohyby na hrubé straně brousku slavím mši ruční práce. Hlídám si sklon, abych snad želízko nepodbrousil a čekám, kdy mi vznikne jehla po celé délce. Pak brousek obracím a dolešťuji ostří na jemno. Poslední zkouška na nehtu a nakonec test holení. Ne, to není frajeřina ani pověra. Dobře nabroušená čepel holí. Tečka.

Usazuji želízko, přiklepávám klínek a šteluji hoblík. Správná hoblinka je silná asi jako list papíru. Slabší znamená moc práce, silnější zubatý vzhled dřeva. Ťuk sem, klep tam a už je to ono.

Nasadit a hrc, hrc, hrc! Trámek je zatím chlupatý a tak vylétávají šponečky jen občas, když hladík zabere, ale po pár tazích to přijde... Švííííííízzzzzzz! Nádherná čtyřcentimetrová hoblina opouští hoblík. Je lehce zvlněná a voní. A další letí za ní.

Dech se rovná s tempem hoblování a svět okolo mizí. Oko sleduje ty asi metrové tahy a kritickým pohledem kontroluje proti světlu potvrch.

Ještě tady. Vlní se mi ruce. Půl jedné strany je hotovo. Na konci uberu víc, budu tam nasazovat zatloukací patku.

Povolit svěrku a další strana hranolu na holení.

Celý svět získal rytmus. Nádech. Výdech. Nápřah. Švíz. Nápřah. Švíz. Vyčistit otvor od nachmoucaných hoblin. Nápřah. Švíz. Vyměnit hladík za klopkař a dočistit.

Trámek získal rovnou a hladkou fazónu a nádherně sametový lesk. Z čela kape pot, ale je mi fajn. Neskutečně fajn.

Ani nevím jak, ale už ubírám konce na usazení patky a je hotovo. Přenáším trámek na vedlejší stůl a natírám ho lněným olejem.

A zase další pán na holení. Nekrásnější siesta, co znám. Voní dřevem a olejem. A pozdním odpolednem. Jitka se na chvilku zastaví a pochválí dílo. Už je večer a já stírám poslední kapky potu. Za mnou zasychá mé půldenní dílo a mě je dobře. Nejen z toho díla. Rýma se lekla a utekla. A pak že to trvá týden.