#83 Setkání s průvodčími

"Dobrý večer, kontrola jízdních dokladů…"

"Tady… a ještě prosím z hlavního do Libně"

"Tam je ale otevřená pokladna!"

"Já vím."

"No to vás ale bude stát o čtyřicet korun víc!"

"Ano, já vím, co se dá dělat."

Bylo hodně pozdě v noci. Okolo prázdno, byl jsem ve vagóně skoro sám. Nemusela. Leč, pravidla jsou pravidla. Netrpím finanční nouzí, za to trpím chronickou neschopností vzpomenout si na dokoupení jízdenky na těch výjimečných 5 kilometrů navíc. A tak to přijímám stoicky. 

Druhý den ráno mne ale čekalo překvapení. Už podle pozdravu, který se ozval kdesi za mými zády, jsem vytušil krásnou ženu. O pár chvil později už do uličky pronikl i závan příjemného parfému. Dobré ráno, opakoval jsem po ní v duchu a usmál se. Vztáhl jsem ruku s jízdenkou – a nečekaně spatřil povědomou tvář. Byla to ona, ta ze včerejška, a zjevně nespala o nic víc než já.

Každodenní řidiči prý po nějaké době cestou do práce poznávají pravidelné souputníky (zejména dodávky malých řemeslníků). Já nejezdím každý den stejným vlakem, ale některé průvodčí si člověk zapamatuje. Každý z nich je trochu jiný a přitom mají stejnou práci – jenže právě v rozdílných přístupech k téměř ritualizovaným úkonům spočívá jisté kouzlo. Mají jednoduchou a přitom náročnou práci. A je na nich vidět, že to nutně nemusí znamenat nelidskou rutinu.

Sleduju s napětím, jak se budou vyrovnávat s nečekanými situacemi. Fandím jim, když musí vysvětlovat zpoždění a výluky (a trpělivě opakovat, že jejich vina to není). Každý jsou jiný: přísný, ukecaný, odměřený, poučující, aktivně radící, neupravený, elegantní. Pod uniformou se také zjevně leccos skrývá: tetování, pearcing, blahobytná nátura, tělo modelky. Někteří udržují oční kontakt, někteří jsou ohleduplní ke spáčům, někteří pěkně voní. 

A tak si říkám: poznal bych své oblíbené průvodčí bez uniformy? V bazénu? V kostele? Na koncertě?

Asi stárnu, ale mimochodem, taky máte tak rádi vlakové scény z filmu Vratné lahve?