V pondělí měl svátek Martin
a jako tradičně nepřijel na bílém koni. Možná tak do horských oblastí a
maximálně na pár míst. Ale tam dokodrcal spíš na šedivě bílé koze, protože ten slabý
cukrový poprašek rozhodně nepředstavuje bujného bělouše. K nám na jižní Moravu
jako vždy došel pěšky, s hubou mastnou od (svatomartinské) husy a prázdnou
sklenkou na letošní první (svatomartinské) víno.
A já přitom mám tolik ráda první
sníh. Když v noci klesne teplota těsně pod nulu (a maximálně do -5°) a dá
vale vlezle vlhkému a blátivému podzimnímu počasí plnému poletujících virů,
kašle a bacilonosičů s červenými nosy. Mazlavá hmota na všech nezpevněných
plochách ztuhne a přestane být hrozbou pro boty na podpatku, látkové tenisky
nebo prostě jen jakékoli čisté boty. Když přízemní mrazík změní všechno vrstvičkou
ozdobné jinovatky, každé stéblo trávy, každou větvičku, a potáhne všechna okna
u auta neprůhlednou námrazou (přiznávám, to tak super není, ale mám geniální
rukavicoškrabku).
A hlavně: když všechnu
jednotvárnou hněď pozdního podzimu přikryje nadýchaná, kouzelně bílá peřinka z chladného
sněhu. Sněhu, který láká obout kozačky a procházet se v něm; zabořit do
něj ruce (radši v rukavicích) a možná i uplácat nějakou kouli; který svádí
děti obléct kombinézy a vyrazit se sáňkama na nejbližší svah nebo postavit
prvního sněhuláka; který znamená příslib hezké bílé zimy; který tvoří ochranou
přikrývku před zmrznutím pro rostliny i živočichy.
Ano, samozřejmě, že vím, že se
ten sníh dřív nebo později rozblemcá do hnusné břečky, hlavně ve městech. Ale
já žiju na venkově, tady zbřečkovatí tak akorát sněhová pokrývka na silnicích a
chodnících. Co víc, já žiju na konci vesnice, kde všude kolem zůstává bílo,
protože: na jedné straně kopec (přírodní rezervace), na druhou stranu pole a
louky, na třetí stranu zahrada, pár domů a park. A na poslední stranu? Sice vesnice,
jenže bydlíme ve slepé ulici, kde auto projede čtyřikrát za den, takže nemáme
šanci tu sotva odhrnutou nadílku rozjezdit.
Ano, samozřejmě už po dlouhé
mrazivé zimě mívám začátkem března toho „mokrého bílého svinstva“ po krk a
přeju si oblevu, ale ten první sníh… Ten první sníh má svoje kouzlo a mám z něj
vždycky radost. Pokud teda nemám ještě letní gumy… (jakože mám).
Sněhu je několik druhů, stejně
tak jako typů sněžení a tvrdosti sněhu. Jeví se jako bílý, ale je to způsobeno
množstvím hran ledových krystalů, které odráží a lámou světlo. Sněhové vločky
považuju za jeden ze zázraků přírody. Ty dokonalé dechberoucí miniaturní
krystalky v šesterečné symetrické krystalografické soustavě (děkuji
wikipedii za pomoc). A tady jsem si dovolila…
(Zdroj obr.: Wikipedie)
Žádné komentáře:
Okomentovat