Jubilejní příspěvky jsme se rozhodli věnovat vyzpovídání našich autorů.
Na jednoduchou otázku odpovídá jako první @KaterinaC_
Proč píšeš Tisíc radostí?
Proč proč... jednou, myslím, že to bylo letos v květnu, mě přemohla "nesnesitelná lehkost bytí". Co se mělo dařit se nedařilo; lidé přicházeli, odcházeli, onemocněli, umírali. Nebylo mi moc do skoku a zdálo se že je to celospolečenský jev. V zásadě ale věřím, že podstatný je náš postoj; způsob jak o věcech, situacích či lidech přemýšlíme a mluvíme. A že se na něm do jisté míry dá pracovat. Jednoduše, tak jako můžeme zaměřit svou pozornost na to negativní, můžeme ji zaměřit i na to pozitivní a oba póly v sobě vyrovnat. Tak jsem se sebrala a psaním chtěla připomenout věci příjemné. Sobě a třeba i ostatním.
Píšu i proto, že psaní mě baví obecně, protože si tím třídím myšlenky a učím se srozumitelnému vyjádření. Což považuju za lifelong story. Zjišťuju ale, že teď píšu i proto, že ačkoliv jsem první impuls možná dala já, tak mě idea "Tisícovky" spojila s výbornými parťáky. Sam, Terezka, Káťa (v pořadí jak v týdnu publikují) jsou mi inspirací nejen pohledem na svět, ale i svojí disciplinovaností při práci, kterou na blogu odvádějí. Což je úžasný. Je to prostě týmová práce. Bez nich by blog nebyl. Taky si vážím důvěry všech ostatních ne-pravidelných přispěvatelů a hostů. Že mají "koule" na to, přispět na blog s růžovým, divně dlouhým titulem. A píšou skvěle, někteří mě svým stylem inspirují. Píšu i proto, že mám důvodné podezření, že jsme psaním pár lidem opravdu udělali radost. Takže jestli jsme zvedli náladu ještě některým dalším, z těch víc než patnácti tisíc lidí, co na blog doteď zavítalo, tak to mělo a má smysl.
Takže se dá říct, že píšu, protože mi dělá radost že píšete, čtete, komentujete, hvězdičkujete, retweetujete, píšete maily a bavíte se.
Žádné komentáře:
Okomentovat