#92 Dřina

Psal jsem ženě domů z konference,
že jsem unavený, dýchám tence,
že mi hlava třeští
od únavy.
A ona se zlobí, hubuje mě:
tak proto jsi jezdil přes půl země?

Zapomněl jsem zmínit, že jsem šťastný…,
že mi tenhle způsob už je vlastní:
radost hledat v dřině,
ať už šedé kůry, nebo dlaní.

V tom je větší zrada nežli v kocovině,
že když není dřina, člověk planí.

Mám rád věci, které nejsou zadarmo. Zážitky, o které se člověk musí poprat. Situace, které vyžadují úsilí a námahu. Možná je v tom skrytý nějaký archaický princip potvrzování mužnosti. Přijde to sice až na konci, ale ten pocit ze "zvládnul jsem to" je k nezaplacení. Těžko si dovedu představit, že bych se cítil jako chlap na základě výčtu, čemu všemu jsem se dokázal vyhnout. (Ano, jsou i tací, kteří se chlubí tím, jak očůrali berňák, alimenty, šéfa, dopravní policii – ale i oni tu svou pochybnou pýchu staví alespoň na chytrosti. Uhodli jste dobře, nemůžu je vystát.)

Nejde ale jenom o konkrétní situace, jsou věci těžké jaksi dlouhodobě, plíživě. Vydržet roky ve věrném manželství. Vychovávat více než jedno dítě, přiměřeně přísně a zároveň otevřeně a laskavě. Nezačít v práci podléhat rutině a říct si o náročnější úkoly ve chvíli, kdy to začínám odbývat. Zvolit si náročnou kontaktní profesi, která se nedá dělat ve čtyřech hodinách týdně online z jakési středomořské pláže, protože například vyžaduje trpělivý osobní kontakt s problémovými lidmi. Používat ruční nářadí místo elektrického.

Obdivuju lidi – jako je například maminka mé ženy – kteří si dokáží vzít k sobě domů nemohoucího rodiče a pečovat do něj do posledních chvil. Obdivuju ty, kteří odolali svodům informačního světa a začali se živit rukama, bez možnosti "pasivního příjmu z prodeje internetové reklamy". Nesmírně si vážím všech, kteří si vzali do péče nebo adoptovali opuštěné dítě.

A ještě k té konferenci: vyjeli jsme na ni s kolegy z projeku Rozeznění (www.rozezneni.cz). Asi taky znáte, že intenzivní vzdělávání je velice únavné. Kontakt s lidmi z rozdílných kultur, debatování složitých a nepříjemných otázek v cizím jazyce, to téměř bolí. Vykračování z oblasti bezpečného pohodlí si žádá spoustu sil, zejména pro introverty jako jsem já. Ale stojí to za to. Máte najednou silný pocit, že se vám rozšiřuje obzor. Že unitř rostete, prohlubujete kořeny, košatíte, nasazujete do květu. Že jste živí.