Cvakly vchodové dveře a máma na mě zavolala, že je doma. A že přivezla štěně z psího útulku. Voříška. Nechala jsem skripta skripty a běžela ke dveřím. Hurá! Je to už půl roku, co jsme bez psa.
V předsíni se vratkých miniaturních nožkách potácelo cosi malého, s černou, lesklou srstí, jen o málo většího než krysa. Když to "cosi", slyšelo moje radostné jásání, okamžitě to vytvořilo mokrou skvrnu na koberci. A hned další a další. Tomu říkám entrée!. Jak jí jen budeme říkat? To "cosi" bylo totiž fenka.
Rodinná rada, které jsem předsedala, se shodla na jménu Terezka. Výchovy Terezky jsem se ujala se vší důsledností. Ostatní členové domácnosti ji úspěšně "sabotovali" nejrůznějšími ústupky. Hygienické návyky získala, základní povely poslechla, na vodítku disciplinovaně chodila, ale psí bouda na dvoře od jejího příchodu zela prázdnotou. Jídlo od nedělního oběda dokázala vysomrovat dokonce od táty a to během několika sekund. Stačil jeden upřený pohled a mávnuti tlapkou. Máma zas přísahala, že jí pod peřinou vlastně skvěle zahřívá nohy.
Terezka rozeznala zvuk motoru auta každého z členů rodiny a při jejich zaslechnutí začala rozjíveně sprintovat po domě. Při každém příchodu kohokoliv z nás předváděla takřka tanec svatého Víta, byť jsme se vracívali domů všichni denně. Vždycky se radovala jako bychom se rok neviděli. Díky tomu šílenému, nadšeně skákajícímu, kňučícímu psisku byl každý návrat domů něco, na co dalo celý den těšit, A pokud jsem měla mizernou náladu, stačil i jeden z očí do očí a vše bylo zapomenuto. Mohli jste ji hladit, objímat i pusinkovat. Povídat si s ní. Cítila se dotčeně, když jste si jí nevšímali a když jste o ní mluvili, předstírala, že neslyší. A když si myslela, že spím, a že ji nemůžu odehnat, vyskočila mi na postel a usínala stočená do klubíčka v mých nohách na peřině. Dobrá, přiznávám. Byl to můj jediný ústupek. Taková naše tichá dohoda: ona věděla, že já vím a já jsem věděla že ví, že já vím. Víte?
Zkuste mi rozmluvit, že něco podobného mi nenabídne i jiné zvíře než je pes. Nejspíš neuslyším. Miluju psy. Měla jsem štěstí na psy živelné, komunikativní, skvělé parťáky v dobrém i zlém. Mám je ráda pro jejich chytrost, učenlivost, důvěřivost a bezelstnost. Každý pes je, stejně jako každý člověk jedinečný. Má vlastní povahu a vždy mě pobaví, jak jeho povaha reflektuje povahu jeho majitele. V pozitivních tak i negativních rysech. Každý asi od svého psa čekáme něco jiného. Ale jsem si jistá, že přesně to co potřebujeme od toho svého také dostaneme.
Žádné komentáře:
Okomentovat