Když vidím děvče v pruhovaném tričku, něco se ve mně pohne. A musí to být hluboko, protože moje vlastní maminka nikdy moc na proužky nebyla. Nepřitahuje mne tedy nějaký jednoduchý vzor někoho, koho mám od dětství rád.
Je to pořád nějaký druh protestu, který se v těch proužkách zrcadlí? Je to výraz hravosti? Ač jsem sám spíš pomalý intelektuál, hravé lidi okolo sebe potřebuju, přitahují mě velice.
Proužky jsou také výrazným prostředkem pro vytvoření optického rytmu. Pravidelné střídání má v sobě jak pohyb (proměna tam a zpět), tak klid (opakování očekávatelného). Když se vám takovýto rytmus podaří dostat třeba do fotografie, hned co do působivosti poskočí o třídu výš.
Mám to štěstí, že nejsem ani investorem, ani zaměstnavatelem, a mohu to tedy říct naplno: oblečte si cokoli výrazně podélně proužkovaného a máte u mne zdarma body navíc. Experimentálně jsem si ověřil, že to není jen věc jednoduché sexuální přitažlivosti, protože to funguje i na klucích.
Takže odkud vítr fouká? Možná od moře. Když si sám na sebe vezmu jednoduché modrobíle pruhované tričko, hned je mi líp, radostněji. Propojuju se zvnějšku dovnitř, s něčím, co je propletené se vzpomínkami na dětství, na knihy Arthura Ransoma a Julese Verna, vlahá léta, koupání v řece. Na Rozmarné léto a první republiku, obrázky siláků se zakrouceným knírem. Proto se někdy, když už je opravdu zle, stanou z barevných proužků symbolické popruhy, které drží duši pohromadě.
Žádné komentáře:
Okomentovat