Existuje spousta přísloví a moudrých citátů týkajících se mlčení; jako třeba: "Mluviti stříbro - mlčeti zlato". Myslím, že to byl Hemingway, kdo napsal, že "Potřebujeme dva roky, abychom se naučili mluvit, a padesát let, abychom se naučili mlčet". Pak znám ještě jedno, které osobně považuji za nejvíce zavádějící "Mlčení znamená souhlas".
A tak mluvíme a mluvíme. Možná proto, abychom náhodou svým mlčením neodsouhlasili něco, s čím ve skutečnosti nesouhlasíme; možná proto, abychom protějšku něco "prodali", ať už produkt, myšlenku anebo sebe samotné. Dost možná mluvíme jen proto, že se bojíme ticha, které by v konverzaci mohlo nastat, protože si s tichem nevíme rady. Potřeba
Asi před sedmi lety, ve svém druhém zaměstnání, jsem se zeptala kolegy, nejúspěšnějšího account managera ve firmě, jak to dělá, že se mu daří získat tolik klientů a obchodů. Odpověděl mi, světe div se, že je to proto, že mlčí. Připadá vám to banální? Mně taky. Bylo mi něco přes pětadvacet. Až do té doby jsem, už od dob studií, věřila, že jen Ti hlučnější a výřečnější můžou být úspěšní, nebo jsou tak přinejmenším vnímáni.
Asi byl první, kdo mě přiměl o mlčení přemýšlet. Že mlčení je stejným nástrojem, jako řeč. A tak jsem zkoušela občas mlčet. Na jednáních s klienty, v hovorech s nadřízenými, známými. Zjistila jsem že mlčení mi dalo možnost lépe naslouchat a obecně lépe vnímat protějšek. Taky poskytlo více času k přemýšlení. Moji partneři v komunikaci dostali více prostoru, což ocenili všichni a především ti tišší z nich. Já díky tomu často zjistila spoustu užitečných informací, na které by mě možná ani nenapadlo se zeptat a samozřejmě i těch méně užitečných.
Jsou situace, kdy překonání potřeby mluvit vnímám jako malé vítězství. Sama nad sebou. Mlčet v tu správnou chvíli samozřejmě pořád neumím. Ale beru to pozitivně. Koneckonců podle Ernesta na to mám ještě nějaký čas. A co vy? Umíte mlčet?
Žádné komentáře:
Okomentovat