#97 Stát se hostitelem

Když se stěhovali do velikého domu na venkov a pouštěli se do rekonstrukce, snili o tom, že ve velké místnosti s krbem v podkroví vznikne prostor pro setkávání mnoha lidí. Doba byla těžká, míst, kde by se mohli v klidu a nerušeně potkat lidé dobré vůle, bylo málo. Rekonstrukce se protáhla, většinu zbývajících sil pohltila péče o děti, přišla revoluce, doba se změnila. Ten velký dům na krásném místě měl ale pořád svou kapacitu…

To je polovina historie mého rodného hnízda. Dlouhá léta jen čekalo… Pak k nám začala své kamarády zvát sestřička. Pak bráška. I já jsem to zkusil. Hned od začátku bylo jasné, že to byla dobrá volba. Maminka svým úsměvem, srdečností a velkorysostí dokáže kohokoli během minuty okouzlit. Táta je zase skvělý vypravěč, má v rukávu tisíce historek a zabaví libovolně velkou společnost. A vyzná se ve víně. Před pár lety postavil na zahradě profesionální pec na pizzu. Nakrmí třicet lidí za čtvrt hodiny, takže přibyla další motivace.

A kde jsem v tom já sám? Mám moc rád hosty. Chtěl bych být jako mí rodiče… Moc se mi líbí být hostitelem. Být tím, kdo nabízí, do rozdává. Tím, kdo nemá na starost nic jiného, než aby se ostatní cítili co nejlépe. Máte tak najednou velkou moc. Krásnou moc. Nejlépe jsem si to užil na své svatbě: měl jsem jako jediný přehled o víně a klíč od sklepa a mohl jsem tedy svým nejlepším přátelům vědomě nabízet to nejlepší (tenkrát to byl fenomenální červený tramín od pana Mikyška z Miroslavi). Tereza už o tom krásně napsala a věřím, že mnozí z Vás to cítí podobně. Různých podobenství o hostině je koneckonců plné i samo evangelium.

Svatbu jsme měli už hodně dávno. Rád bych si zase takovou akci zopakoval. Jenže: když jsou u nás doma na návštěvě více než tři lidé, začínám být po pár desítkách hodin nervózní. Stárnu, jsem snadno unavený. V domácím prostředí potřebuju svůj klid. Přiznám se, že ani nemám tak dobrou pověst jako mí rodiče. Dlouho mě to mrzelo.



Nakonec jsem však našel způsob, jak si to všechno vynahradit: připojil jsem se k týmu TEDxPrague. A záhy se z toho vyklubala vzácná příležitost k tomu být svým způsobem hostitelem (a nebo jedním z hostitelů, na tom koneckonců nesejde). Zvete vzácné hosty, některým z nich svěřujete úlohu řečníků. Z jejich vystoupení sestavujete pestré menu, vymýšlíte přílohy, kombinujete chody. Pak v samotný den hostiny dohlížíte na to, aby bylo vše na svém místě, hosté byli spokojení a odcházeli s něčím, co si budou dlouho pamatovat. Ne vždy se všechno povede na sto procent, ale to nevadí. Koneckonců pár kousků na grilu připálí i můj jinak pečlivý tatínek.

Nemusíte si zvát halasnou společnost k sobě domů, nemáte-li na to zrovna sílu nebo prostor. Přesto se můžete stát hostitelem a být obohacen tím, kdo vaše pozvání přijme. Třeba virtuálně zrovna tady na @tisicradosti. Nechcete někdo taky k nám na návštěvu?