Masaryk RUN - běh na brněnském Masarykově okruhu - je mimořádná událost, která se tento víkend odehrála poprvé. Přes tisícovku malých i velkých běžců mělo jedinečnou příležitost běhat tam, kudy se jindy prohánějí závodníci Grand Prix, a zjistit, jaké to je, stát na silnici široké patnáct metrů s kilometry asfaltu před sebou, po kterých se běžecké boty tuto neděli proběhly poprvé.
Někdy začátkem ledna jsem se rozhodla, že se hecnu a poběžím, ač jsem od dob tělocviku na škole byla běhat pouze dvakrát (květen před dvěma lety, s kamarádkou, 7 km). Můj muž, který k běhání přišel jak slepý k houslím (koupil si nový boty a, ejhle, ony byly na běh), se přidal a nahlásili jsme se oba. První tréninkový běh na 3 km mě trochu rozladil a odradil, takže jsem se pár týdnů nemohla dokopat jít znovu běhat. Další, pětikilometrový, běh mě naopak povzbudil tím, jak snadno jsem zvýšila uběhnutou vzdálenost. Pak to šlo ráz na ráz. Párkrát po sobě sedm, pak přišlo 9,5 km. To, když mi v polích odešel sporttracker na telefonu - prostě jsem jen doběhla domů a tam jsem zjistila, že mi k cílové desítce chybělo jen půl kiláku. Pak jsem konečně uběhla těch vysněných deset kilometrů. Zjistila jsem, že se mi běhá čím dál líp, koupila jsem si i běžecké boty a tak nějak nenápadně tomu běhání propadla. Dva dny před samotným závodem jsem se byla naposledy proběhnout a po 12 snadno uběhnutých kilometrech jsem toho nechala, protože se mi nezdálo rozumné se před tak důležitým během přepínat.
Den závodu Masaryk RUN nastal a já byla nervózní jak před zkouškou. Přitom jsem měla na sebe jediný požadavek - doběhnout. Na startu jsme se zařadili takticky dozadu, abychom nezavazeli skutečným běžcům. Trať začala sympaticky - rovinka, pravá ostrá, nepatrné stoupání a pak cca dva kilometry klesání. Pak opět pravá ostrá a kilometr prudkého stoupání. Dav běžících lidí mě od začátku strhl k ostřejšímu tempu, než je u mě obvyklé, tak jsem pod kopcem propadla trudomyslnosti, že ani nedoběhnu. Byla jsem přesvědčená, že na skončím po prvním kole. Pak přišel pseudocíl, spousta fandících a povzbuzujících lidí, slečna s iontovým nápojem a spoluběžec, kterému tekla krev z nosu. Než jsem se vzpamatovala, nabíhala jsem na další kolo. Přece to nevzdám, když on zvládne za běhu zastavovat krvácení z nosu.
Druhé kolo bylo horší, já vyčerpanější, kopec prudší, protivítr silnější. Vůli doběhnout udržel při životě asi jen ten fotograf, co uprostřed kopce fotil probíhající. Pak přišla cílová rovinka, v níž jsem se prakticky už plazila po asfaltu. Cíl, objetí, slzy, ionťák, sundat čip, voda, voda, voda, voda a pocit hrdosti. Uběhla jsem svůj první závod!
Skončila jsem na úžasném 892. místě s časem 1:07:12 :) Mimochodem, všechna čest nejrychlejšímu běžci, ale pro mě má Masaryk RUN jiné vítěze - první je jednoznačně sedmdesátišestiletá paní, která doběhla chvilku po mě a v cíli na ni čekal manžel, který ji objal a dal jí pusu (nejdojemnější a nejhezčí zážitek ze závodu). Objetí od nejstarší účastnice běhu bylo pro mne nejlepší odměnou. Na druhém místě je ten krvácející běžící kluk. A na třetím pár se silnou nadváhou, co doběhl společně a s úsměvem.
V lednu jsem si myslela, že dokončením závodu Masaryk RUN pro mě běhání skončí, vůbec mě to nebavilo. Tak nějak jsem si ale oblíbila ten mentální klystýr, kdy se mi během běhu vyčistí hlava. Tu záplavu endorfinů, která přijde bezprostředně po běhu. Na příště už si plánuju půlmaraton a Masarykův okruh pod hodinu a ...
Ten letošní Masaryk RUN je ale ze všech mých běhů nejdůležitější - je to můj první závod a začala jsem kvůli němu s běháním, které je mou novou radostí.
Fotka je z galerie Masaryk RUN
Žádné komentáře:
Okomentovat