Dovolte mi napřed jednu
vzpomínku: když jsem byla ve školních letech, každé léto si mě, bráchu a
babičku brala na prázdniny teta ze slováckého Podluží. Bydleli na konci
vesnice, ve slepé ulici, kde téměř v každém z 12 domů bydlely děti a
všichni dospělí byli tety a strýcové. Dohromady nás děcek byla velká tlupa
různého věku a vždycky jsme se skvěle zabavily. Hrály jsme fotbal, florbal,
softtenis, badminton, běhaly bosky po horkém asfaltu, soutěžily, kdo dýl vydrží
stát holýma nohama na rozpáleném víku od kanálu, blbly jsme v bazéně, uspořádaly
soutěž Miss, chodily do lesíku, krmily slepice, vymyslely si podzemní příšeru.
Večer jsme dělaly táborák, zapalovaly rákos a tvářily se, že kouříme doutníky,
svítily lampionama a nebo jsme hrály potmě na schovku. Auto tam projelo jednou
dvakrát za den a celá ulice byla jedno velký hřiště. Jako dítě jsem to hrozně
milovala a sestřenkám jsem to záviděla. Nedávno jsem u tety byla a řeknu vám:
vonělo to tam pořád stejně a já se cítila zase jako malá u nich na prázdninách.
Uplynulo skoro dvacet let a já
bydlím ve slepé ulici. Bydlí tu i pár dětí a ty jsou naštěstí věkově dost
blízko u sebe – osm, sedm, šest, šest, pět a čtyři roky. A rok. Na podzim to
začalo nenápadně společným kreslením křídama na silnici a s jarem propuklo
v plné síle. Dopoledne vypustím Staršího a nebýt oběda, tak ho prakticky
do večera nevidím. Děcka společně lítají po silnici, kreslí křídama, jezdí na
kolách, kopou do balonu, jezdí v kartonových krabicích z kopce nebo
zaběhnou k někomu domů (myšleno na zahradu) a řádí tam. Na pískovištích,
trampolínách, skluzavkách. Všude mají občerstvovací stanice s pitím a
svačinou. Když přijde bouřka, tak se holt u někoho schovají. Celá ulice je jedno velký hřiště. Když jsem včera
přesazovala kvítka, ozvalo se z příjezdovky: „Tetóóó?! My budeme teď
chvilku u vás, jóóó?!“ a uvědomila jsem si, že můj dětský sen se splnil mým
synům.
Žádné komentáře:
Okomentovat