#162 Mraky shora

Poprvé to bylo na střední škole, v druhé polovině devadesátých let. Na lyžařském kurzu. Měli jsme v klučičí „partě" i jednu spolužačku, tak jsme asi přemýšleli nějak jinak. Poslední dopoledne před odjezdem už nemělo program, kdosi z vedení naznačil, že se ještě můžeme podívat zajít do města, „nakoupit" a tak. Pak poklidíme, a pojedem.

Nevím, koho z našeho pokoje to tenkrát napadlo, ale řekli jsme si, že je to blbost, trmácet se tam a zase zpátky, když tam dole není o co stát. Zabalíme si, uklidíme (mimo jiné provokativní výstavku krabiček kondomů na zrcadle) a vyluxujeme hned po snídani. Kolem půl desátě jsme měli splněny všechny formální povinnosti.

A vyrazili jsme ven, ne dolů, ale nahoru. Šplhali jsme asi hodinu, cesta necesta. Bylo hnusně, inverze, mlha, vlhko. Minuli jsme pár značek „pozor laviny". Pak se ale všechno změnilo. Vystoupali jsme nad úroveň nízkých mraků a pod námi se rozprostřela načechraná peřina zlatě ozářená zimním sluncem. Stáli jsme tam užaslí, možná nikdo z nás to dřív nezažil. Mraky shora byly nádherné, táhly se od obzoru k obzoru, viditelnost byla až neuvěřitelná. Člověk měl chuť se odrazit, roztáhnout ruce a prostě do nich skočit. Dole pod tou pokličkou smog a shon, nahoře klid, jas, radost.

Photo by Bruno Belcastro http://brunobelcastro.com.ar

Myslím, že jsme tenkrát napsali na svahu do sněhu LOVE, PEACE and HARMONY.

A od té doby se mě to drží. O pár let později jsem letěl poprvé letadlem a viděl stín našeho Boeingu 737 na mnoho kilometrů vzdálené kupě, obklopený miniduhou. Bylo to ráno po třech těžkých týdnech, a všechno ze mne spadlo; viděl jsem, že shora je všechno jinak. Že stačí nehnat se dolů do města za nákupy, zážitky a jánevímčím. Naopak je třeba všechno nechat být, poklidit si a vyrazit nahoru. Alespoň na chvíli změnit perspektivu. Tam nahoře není dým a inverze, vždycky tam svítí slunce.