#147 Horské táborové chaty

Hned za vstupními dveřmi visí nápis „přezouvejte se“ doplněný cedulí „zavírejte“. Následuje obrovský botník a stovky háčků na bundy. Temno a chlad. A vstup do lyžárny.

Pokračuje dlouhá chodba a několik dveří – jedny vedou do obrovské společenské místnosti. V rohu jsou kamna, kolem dokola jsou rozestavěné dřevěné stoly s rozviklanými židlemi. Okna zdobí zašlé záclony, zdi černobílé fotografie. Na zemi je tmavý koberec posetý několika fleky, v poličkách jsou společenské hry, jedno rádio a pár kazet.

Za dalšími dveřmi je schovaná umývárna. Deset záchodových kabinek, desek sprchových koutů, které zakrývá jen umělohmotný závěs, deset oprýskaných umyvadel a pár zamlžených zrcadel.

Dřevěné, přímé a vrzající schody vedou nahoru. A ještě nahoru. Za dveřmi opatřenými čísly od jedné do patnácti se skrývají pokoje. V každém pokoji je několik postelí, nechybí oblíbené palandy. Proleželé matrace, kousavé deky a něco, co dřív mohl být polštář. Malé okénko, topení a hromada nápisů na dřevěných obkladech. „Byl jsem tu, Fantomas.“ „Jmenuji se Lucinka a je mi 14, zavolej.“ A spousta přisprostlých hesel a básniček, které se nedají publikovat.

Na chodbách jsou skříně s povlečením, každá je opatřena nápisem: polštáře, deky, prostěradlo. Když někdo projde po chodbě, vrzání je slyšet až ven. Na zdi je nástěnka a papír s jídelním lístkem. V pondělí koprovka, v úterý šunkafleky, ve středu šišky s mákem, ve čtvrtek rajská a v pátek lečo.

V suterénu je pingpongový stůl, desítky pálek a několik pingpongových míčků, nerozšlápnutý je jen jeden. A venku volejbalové hřiště, pár laviček, hromada dřeva a místo vyhrazené pro večerní táborák.

Také si tak přesně dokážete představit typické vybavení a atmosféru horských chat, do kterých jezdí dětské tábory, horské školy nebo party kamarádů? Jsou staré a zašlé, není v nich signál a někdy ani elektřina. Ale vznikají v nich nezapomenutelné zážitky a přátelství na život a na smrt. Kam se hrabou čtyřhvězdičkové hotely a wellness centra, nemyslíte? :-)

#146 Ski

Nevím, jestli mí rodiče v mládí lyžovali, ale do dospělosti si tohoto zimního koníčka nepřenesli určitě. Já sama se z dětství pyšním jednou černobílou fotkou mě v pokoji na nových krásných dětských lyžích od Ježíška a pak taky jedinou vzpomínkou, jak na nich stojím ve sněhu na zahradě a strašně řvu. Vzhledem k tomu, že jsem dále v dětství nelyžovala, mě to evidentně nezaujalo a mými kratochvílemi pro zimní období zůstalo bobování a bruslení.

V šestnácti letech jsem se seznámila se svým nynějším manželem, který se po pár prvních společných měsících zhrozil, když zjistil, že nelyžuju a rozhodl, že příští zimu už lyžovat budu a že mě to sám naučí. Tak jsem s lyžema od jeho bratrance a přezkáčema od mojí sestřenice vyrazila na kopec, co máme nad domem. Obdivuji jeho svatou trpělivost, ovšem za zmínku stojí, že po té, co jsem se na lyžích jakž takž rozjela sama, procedil mezi zuby, že naše děti jednou dá do lyžařské školy :)

Když jsem na lyžích stála poosmé, bylo to v rakouských Alpách na ledovci Dachstein, kam jsme si vyjeli s pár kamarády. Na první pohled mi to přišlo jako velká troufalost, ale nakonec jsem si to nemohla vynachválit. Díky spoustě kilometrů sjezdovek se množství lyžařů rozprostřelo a na sjezdovce, kde jsem se plácala já, se vyskytovalo minimum sněhuchtivých nadšenců a já jsem si mohla v klidu trénovat obloučky. A tím, že jsme byli mezi prvními, koho na svah ten den vyvezla lanovka, mohli jsme si dostatečně užít neporušeného "manšestru".

Teď už lyžuji devátou sezonu (pokud vám nesedí počty, tak vězte, že nepočítám zimu po operaci, zimu s novorozencem a zimu v posledním trimestru těhotenství) a několikátým rokem jezdím bez hůlek. Jednou jsme je při cestě na Stupavu zapomněli doma a oproti očekávání smrti nebo minimálně zmrzačení se mi bez nich jezdí mnohem lépe. Taky už dávno jezdím na svých vlastních lyžích. Dostala jsem je v 18 od Ježíška a hrdě jsem na nich v pokoji pózovala na fotku.

Nevím, co mě na lyžování tak chytlo, ale hrozně mě baví. Snad ta bělost a čistota sněhu všude kolem. Snad ta zvláštní rozvolněnost jízdou rozfoukaných myšlenek. Snad ta rychlost a adrenalin, jestli si tentokrát zlomím nohu nebo zvládnu opět odejít po svých. Snad ten sníh, co mi odletuje v obloučcích od lyží a já si představuju, jak to vypadá efektně. Nevypadá. Ale nevadí, já se tak cítím.

#145 Bratři v smíchu

Směju se ráda. Kdo by taky ne! Směju situacím, vtipům, představám i sobě. A troufám si říct, že umím na oplátku i rozesmát. 

Ráda bych řekla, že se směju často. Jenže ne všechno, co mě pobaví, a vyloudí na rtech úsměv, mě rozesměje. Smích o který mi tady jde; opravdový hlasitý smích, takový který ve vás exploduje  a vy vydechujete hektolitry vzduchu za doprovodu nekontrolovatelných hýkavých zvuků; ten který natřásá celým vaším tělem, procvičí všechny obličejové a břišní svaly a možná vám při něm vyhrknou i  slzy; prostě smích, při kterém se řehtáte na celé kolo několik minut a nemůžete přestat (a dost možná samotným smíchem rozesmějete vašeho partnera tak, až se smějete způsobu svého smíchu navzájem jako blázni), tak přesně tohoto smíchu se mi moc nedostává.

Proč? Proto, že toho, co je fakt k smíchu; upřímnému, uvolněnému osvobozujícímu smíchu, toho moc není. A tak se není čemu smát. A co je u tohoto smíchu ještě důležitější: nerozesměje mě jen tak někdo. A tak vždy není s kým se smát.

Lidí, kteří mě dovedou rozesmát a kteří se smějí spolu se mnou, není moc. Koneckonců trochu té ostudy a pohoršených pohledů v metru, na ulici, nebo třeba v baru či  restauraci, to taky nesnese každý druhý. To chce odolnou náturu. Proto si je hýčkám. A chci aby se i oni měli čemu a s kým smát.

#144 Písničky pro chlapy

Tuhle Jarkovu písničku jsem si zpíval v devatenácti letech, když mě štvalo, jak si má tehdejší přítelkyně stěžovala, že jsem fajn, ale tak nějak „moc hodnej":

Tož dožralo to chlopka, že tak hlúpy byl
do hospody zašel, vyplatu prepil
a když domu přišel, řval jak hrom by bil
a tu svoju robku zbil.

A včil má robka, rada chlopka,
jak on piská, ona hopká…

Přiznávám se, že zůstalo u písničky a i má nejoblíbenější manželka se už nějak smířila s tím, že do hospody moc často nechodím.

Povídá mi ta moje, prej „Dej si bacha!",
a narovná si pásek z hadiny,
že prej, jestli se dotknu ňákejch bab,
hubu že mi rozvalí.

A za pár minut na to zvoní brácha
a za ním náký vzdušný holčiny,
a prej, jestli s ním nevobjedu, nejsem chlap,
těhle vosum Mařen z Magdaly…

Ale já přece nejsem
jenom tak ňákej „dej sem"!

Moje žena má Roberta Křesťana vyloženě nerada. A nebude to asi kvůli hudební stránce jeho písniček. I mě dlouho trvalo, než jsem je docenil. A možná že je znáte taky, z jiného žánru, od jiného interpreta: některé písničky se dokáží nečekaně trefit do životní situace, ve které se zrovna nacházíte.
A nemusí to být zrovna takováhle drsárna…

[...]

Vy víte, co je vodit dítě do mateřské školy,
když vás nohy pálí, močíte je v karlovarské soli,
ale nechápete, jak to bolí, když vám berou sebevědomí.

Zkuste si to někdy, zatáčky brát po dvou kolech,
zkuste si to na pár týdnů v uranových dolech
a na pivem politých stolech najít sebevědomí.

A pak se divte tomu, a mějte mu to za zlý,
že posílá vám šeky, ale s jinejma se mazlí,
po Evropě jezdí, dělá tiráka. 

[...]

Víte, Majdalenky, když kluk se stane tátou,
voníte mu efedrinem, LSD a mátou,
budík dává na půl pátou, život by za vás dal.

Další z mých oblíbených autorů, ke kterým jsem musel došedivět, je Pavel Dobeš. Asi to nechám bez komentáře.


Koupili jsme si se ženou k jejím narozeninám Domasa, předposlední album Trabandu. Kapely, která nás provází posledních patnáct let. Mají odjakživa krásný písničky, ale vždycky jsem se k nim vztahoval jako k něčemu, co je tak trochu exotické, jako příběhy z periferie. Oni jsou taky všichni o pár let starší. Jenže stáří se relativizuje a tak jsme se nějak v životě potkali a deska Domasa ťala do živého. Těžko by někdo vystihl pocit usazeného třicátníka lépe než Jarda Svoboda:

#143 Rozebírání snů

Mám dvě různá období. V jednom se mi sny vůbec nezdají (nebo si jich alespoň nejsem „vědoma“), v tom druhém se mi zdají jako na běžícím pásu. První období trvá zhruba měsíc, to druhé maximálně týden. I když mě noční vidění občas vyčerpávají, mám raději to snové období.

Pravděpodobně sníte podobně – zdají se vám nesmysly, kdy příběhy nemají hlavu ani patu, zdá se vám o situacích, které jste zažili, nebo si váš mozek v noci představuje důležité momenty, o kterých víte, že někdy nastanou. Někdy se probudíte s úsměvem a potěšením, jindy úlekem nebo překvapením. Někdy vás mrzí, že jste sen nedosnili, jindy jste rádi, že vidina už dál nepokračovala.

Když jsem byla na základní škole, asi tak ve čtvrté páté třídě, pustila nám paní učitelka v hodině přírodopisu dokument pro děti o tom, jak vznikají sny. Obrázek, který ukazoval, jak se v mozku míchají prožité zážitky s fantazií, mě inspiroval natolik, že jsem nad svými sny začala přemýšlet.

A vydrželo mi to dodnes. Ještě v posteli nebo až u snídaně si dokola přehrávám, co jsem viděla za zavřenýma očima. A obrovskou motanici začínám pomalu rozplétat. Zdá se mi o lidech, kterým musím zavolat, zdá se mi o místech, o kterých mi někdo vyprávěl, zdá se mi o situacích, které jsem zažila, zdá se mi o předmětech, které jsem zahlédla, a zdá se mi o tom, čeho se bojím. Jedna a jedna dá nakonec dvě a z domu už většinou odcházím s kompletně rozklíčeným snem. Některé sny jsou ale zapeklité. I když nad nimi přemýšlím celý den, na to, proč se mi zdály, nepřijdu.   

Někdy si ve snáři dokonce vyhledávám, co by mé vidiny mohly znamenat. Když si ale přečtu něco nepěkného, zaklapnu snář s tím, že je to jen výmysl. Někdy se mi ale i ty nepříjemnosti vyplnily...

#142 Hacka

V dobách našich babiček a prababiček se děti místo do kolébky nebo do postýlky dávaly spát do houpacích vaků. Na jejich odkaz v dnešní době navazují tzv. hacky - vertikální houpačky pro miminka. Jedná se o látkové kapsy, do jejíž spodní části je vložen měkký polštářek, na kterém dítko leží. V hacce se mrně cítí bezpečně, protože je stuleno do mírného klubíčka a jemné pohupování nahoru a dolů mu připomíná kolíbání v náruči rodičů. Díky stabilní poloze na zádech, ze které se ani ty nejživější děti nedokáží převrátit na bříško, a mírně zvednuté hlavičce je houpačka pro miminka velmi pohodlná a je ideálním místem odpočinku i pro děti, které často blinkají. Miminka v hacce dobře spí, protože jsou-li náhle probuzena, při sebemenším jejich pohybu se houpačka na pružině opět rozhoupe a prckové se sami snadno znovu uhoupou ke spánku. Potud oficiální popis moderních houpacích pelíšků.

A moje osobní zkušenosti? Hacka stojí za každou korunu, kterou jsme do ní investovali (a že to byla v našem případě významná investice - hacka se totiž zavěšuje do pevného stropu či trámu a my máme ve všech místnostech stropy sádrokartonové, takže jsme k houpačce museli koupit stojan na zavěšení houpacích křesel, který stál víc než samotný houpací pelíšek pro našeho prcka). Naše miminko nemívalo nijaký problém s usínáním a spinkalo dobře, ale i tak v noci po krmení trvalo třeba půl hodiny, než v košíku znovu zabralo. Mnohem horší to bylo se mnou. Za tu chvilku, než prcek usnul, jsem se stihla já kompletně probrat a moje opětovné usínání zabralo mnohem významnější dobu. Po dvou měsících jsme zavěsili hacku a od té doby jsme naše mrně do košíku už spát nedali. Díky houpání usíná Mladší po nočním krmení okamžitě, jakmile ho vložím do houpačky. Hacku zhoupnu a ve chvíli, kdy uléhám na vlastní polštář, slyším už jeho spokojené oddychování (no tak teda trošku chrápe, no). A když náhodou neusne hned, stačí, když nohou houpačku znovu rozpohybuju (visí mi totiž nad nohama), a během chvilky spíme oba. Dávám do ní miminko spát i přes den, většinou ho stačí do hacky položit, rozhoupat a když je aspoň trochu ospalé, usne hravě samo. I v případech, že při usínání potřebuje asistenci, si nemůžu houpajdu vynachválit. Většinou si u totiž u takového „uspávání“ čtu a rukou nebo nohou houpu miminko. A někdy uspím i sama sebe :)

#141 Tajemství v obraze

Představte si fotografii manželské postele, na které jsou zmuchlané pokrývky. Bílé prostěradlo, bílé povlečení. Polštář každý v jiném rohu. Nic víc nevidíte, ale je zřejmé, že se na těch třech čtverečních metrech odehrálo víc, než že jeden ráno unaveně vyklouzl a druhý o půl hodiny s povzdechem vstal také. Co se tam dělo? Kdo tam byl? Byl sám? Byli dva? Více? Patřili tam?

Taky už se vám stalo, že jste zahlédli obraz nebo fotku, na které něco bylo, ale ještě mnohem více nebylo? A právě to, co tam nebylo, Vás začalo strašně provokovat? A nemohli jste pak přestat myslet na to, co nevidíte?

Mě se to občas stává. Myslím, že s podobným principem pracuje i dobré erotické umění – tím, co naznačí, ale nedopoví, nastartuje v člověku jeho vlastní skryté energie a schopnost představivosti. Mnohdy ale jde o víc: o příběh, jehož je zachycený obraz nepopiratelnou součástí. Jenže my dost dobře nevíme, jaký to příběh vlastně je.

V literatuře se s tajemstvím pracuje jinak. Možná sofistikovaněji, možná ne. Fascinuje mě síla příběhu, který není fotografií definován ani omezem, ale přesto je k ní přikovaný, přivázaný – a nemůžete se ho zbavit. Co se stalo před tím, co se stalo potom?

(K napsání mě inspirovala následující pozvánka. Co všechno je v očích toho muže? V jeho tváři? Co se stalo, komu nese kytku, co bude potom, jak se on sám cítí, proč?)