Dneska mi udělala radost věc opravdu velmi nečekaná. Chtěl jsem si sepsat pár problémů k řešení a nemohl jsem v práci najít funkční pisátko. Chvíli jsem hrabal v papírech a pod nimi, až jsem našel tupou tužku. Jal jsem se ji ořezávat a najednou jsem si uvědomil, jak moc je stará.
Dostal jsem ji s jednou objednávkou ze Střešovické písmolijny. A to bylo rozhodně dlouho před tím, než jsme se do Střešovic přestěhovali. Zhruba před deseti lety? Obyčejná dřevěná tužka. Stěhovala se se mnou nejméně třikrát. Tuha není polámaná.
Tak jsem si zase vzpomněl na nedávný hovor o hodinkách a jejich směšné "monofunkčnosti" v porovnání s mobilem. No schválně, kdo z Vás má pořád tentýž mobil tak dlouho jako já tu tužku?
Navíc mi připomíná časy, kdy jsem se čistě pro vlastní potěšení a pro krásu vlastnoručně (i když digitálně) sázených knih stal hrdým zákazníkem Písmolijny. Nad stolem mi pak visel jejich kalendář s gryfem. Díval jsem se na něj denně a sázel diplomovou práci, která nakonec vyšla jako malá brožovaná knížečka, s obrázkem na krémově bílé obálce z luxusního papíru. Bez těch hnusných modrozlatých plátěných desek se obešla celkem legálně, ale to je jiný příběh... Časy, kdy jsem byl v knihách až po uši. Časy, kdy jsem se zamiloval do Andulky. Časy minulé, ale krásné. Nastala zrovna teď chvíle udělat něco pro to, aby se vrátily?
Žádné komentáře:
Okomentovat