Byly doby, kdy jsem neměl rád své narozeniny. Jelikož jsou uprostřed prázdnin, byli vždycky všichni kamarádi a spolužáci jednak v myšlenkách někde úplně jinde, jednak často na táborech, dovolených, u babiček… A nebyl Facebook, který mě v takových chvílích spojoval se světem (a vnutil mé narozeniny mnoha známým přímo pod nos). Tak na mne v ten den mysleli většinou členové nejbližší rodiny. Není to málo, já vím. Ale bylo mi to málo. Taky jsem se jako kluk bál, že dostanu málo dárků. A jako dospělý, že dostanu moc – věcí.
Pak jsem si přečetl Pána prstenů. A až po letech mi došlo, jak geniální je koncept zmíněný v prvních kapitolách: dospělé Hobití kulatiny znamenají, že oslavenec dává dárky svým hostům, nikoli naopak. Nejde o to, vzít to doslova – vtip je v tom nečekat, že tu opravdovou radost vám někdo zvenčí zorganizuje nebo zajistí. O vlastní radost se v dospělosti musí člověk umět aktivně postarat. Možná právě jen tak bude podle jeho gusta... Někdy stačí správně si zvolit, v čí společnosti trávíte čas, a ono to ostatní přijde samo.
A tak jsem ve 30 letech poprvé vzal narozeniny do vlastních rukou a sám pro sebe a pro své kamarády uspořádal víkendový „den vděčnosti". Nakonec se mezi pátkem a nedělí u nás ukázala spousta príma lidí. Vypili jsme sud Guinnessu, upekli ovci a radovali jsme se. Od té doby jsem to už vždycky pojal skromněji, ale i tak to bylo letos báječné: zašli jsme na lukostřelnici (o tom jindy) a pak se celou noc těšili z veselé společnosti, vína, sýrů a muziky.
Dosavadní bilance od ostatních (4 hodiny odpoledne, a stále přibývá):
Celta a fantastický čokoládový dort od ženy.
Přání od dcerky.
Pomuchlání od synka.
Telefonát od rodičů.
Oříšky od babičky.
Sklenička sangrie od sestřenice.
Kniha od blízkého kamaráda.
Kniha od šéfa.
Bochník čerstvého chleba a sýr od kamarádů, jejich společnost po celou noc i ráno.
Noc plnou muziky a palačinky k snídani od brášky.
Zavolání od milé kmotry našeho synka.
SMS přání od kamarádky, sestry, tchána a tchýně.
Osobní e-mail od dávné milé spolužačky a spoluzpěvačky.
Nespočet gratulací přes Facebook.
A co jsem si nadělil sám?
Lukostřeleckou lekci s pěti skvělými kamarády.
Lahev rumu a holandský sýr.
Slušný oběd a večeři.
Večer a noc s muzikou a pak půl dne volna z práce.
Konzultaci stavebních plánů s kamarádem projektantem.
Návštěvu u babičky a sestřenice.
Když to tak počítám, je toho víc než kdy jindy. Děkuju!
PS: To s tím rozdáváním dárků všem příchozím je prý v Anglii běžné i u školních dětí a celkem slušně to ruinuje rodinné rozpočty. Hm, takhle to být nemá…
Žádné komentáře:
Okomentovat