Zdravím vás z rozžhavené Dalmácie, která mi včera po páté ráno poskytla inspiraci na dnešní radost.
Každé ráno teď v létě vstávám v jinou dobu, ale vždycky až po východu slunce. Jednak vychází moc brzy (pro ženu na mateřské) a jednak se do prosluněného rána vstává mnohem lépe. A když jsem na dovolené, doufám ve vstávání ještě pozdější.
Když mě včera v pět ráno probudil Mladší na krmení, byla jsem zralá na skok z balkonu, protože mi bylo jasné, že už neusnu. Ještě nevyšlo slunce, ale už bylo dost světlo. Když jsem ale na balkoně přehazovala nohu přes zábradlí, všimla jsem si, že přímo proti mně nad kopcem září obloha blízkým svítáním. Rozhodla jsem se neskákal a užít si východ slunce. (Ve skutečnosti jsem si toho všimla z okna kuchyně, kde jsem chystala prckovi krmení. Skákat jsem chtěla až pak.)
Trvalo to jen pár minut. Bylo světlo už jako ve dne, na východě žhnula obloha do žlutooranžova a záře byla stále jasnější. A najednou se nad kopcem objevil kousek svítící žhavé koule a první hřejivé paprsky nasvítily krajinu kolem. Brzy dosáhly i na mě a já jsem cítila jejich teplou záři. Cítila jsem se osvíceně...
Během pár desítek vteřin se na obzoru odkrýval celý sluneční kotouč a nakonec se od horizontu odpoutal a rychle stoupal na své trase. Ještě chvíli jsem ho nadšeně pozorovala. Bylo to moc krásný a jímavý okamžik a já jsem byla ráda, že mě na něj Mladší včas vzbudil.
P.S. Omlouvám se všem, kteří vstávají brzy a kouzlo svítání si užívají pravidelně. Přiznávám, jsem spáč. A byl to pro mně vzácný okamžik.
P.P.S. A ještě jsem na chvíli usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat