Někdy přijde člověku v práci do schránky dlouhý e-mail. Plný barviček, VELKÝCH PÍSMEN, negativních emocí, obviňování a kdo ví čeho ještě. Také to znáte?
Mám jedno zvrhlé potěšení: odpovídat na tyto maily. Někdy to pochopitelně vyžaduje odstup, krémový věneček nebo rychlou chůzi na oběd a zpět. Pochopitelně to velice svádí přišít hrubou záplatu na hrubý pytel. Odpovědět na dlouhé osočování dlouhou apologezí. Vysvětlit do detailu, že se pisatel útočné epištoly mýlí – a případně, že nemá právo být takto arogantní.
Kouzelným trikem hodným mistra iluzionisty je sáhnout do pomyslného klobouku a dostat ze sebe jinou reakci: odpovědět stručně a konstruktivně. Poděkovat za věcné připomínky, vyhnout se reakci na útok. Nabídnout osobní setkání místo dlouhých mailů, klidně "co nejdříve, podle toho, jak se Vám to bude hodit".
Přiznávám bez uzardění, že se to ne vždycky povede. Někdy je to pěkně těžké neuklouznout v poslední větě. Jindy je nesnadné nezvorat to úplně už od začátku. Ale když se člověk udrží, nechá zprávu pár minut (v práci) či pár dní (v soukromí) neodeslanou, a pak to klapne a komunikace nezabředne do bahna, ale lehkonoze poračuje k rozumnému cíli? Pocit k nezaplacení!
Žádné komentáře:
Okomentovat