#140 Jahodovo-banánová nebo banánovo-jahodová?

Pokolikáté jsem v Praze? Ani nevím. Nejspíš by se to dalo napočítat na prstech dvou rukou. Poprvé tu ale nejsem ani se školou, ani pracovně, ani na školení. Mám tu totiž rande. 

Poprvé mám dostatek času a prostoru se s Prahou seznámit. Nebo spíše být seznámena. Způsobem, který mně vyhovuje. Prolézáme odlehlé uličky, objevujeme neznámé pasáže a skryté dvorky. Pijeme kávu v kavárnách, jíme v restauracích. Dnes mám, prosím, slíbenou moji oblíbenou Františkánskou zahradu a prý tu nejlepší zmrzlinu.

Procházíme pasáží Světozor a můj rozesmátý protějšek mě táhne za ruku k okénku Ovocného světozoru.  „Tohle musíš zkusit, to je nejlepší zmrzlina, jím ji co pamatuju. A že pamatuju!“ a podává mi kornout dvoubarevné červenožluté zmrzliny.

Tak co, chutná!? S obavou se snaží vypozorovat, zda mi chutná nebo ne, jakoby na tom závisela budoucnost celého lidstva. Ochutnávám. Zmrzlina je hutná, výrazně ovocná, podobá se spíše sorbetu než klasickým ovocným smetanovým zmrzlinám. Je osvěžující, výborná. Sděluji tu radostnou novinu svému nedočkavci a sleduji jeho radost. Usedáme ve Františkánské zahradě a povídáme si. I o zmrzlinách.

Takhle nějak to začalo. Moje přátelství s Hájkovou jahodovo-banánovou zmrzlinou. Od té doby je se mnou konec. Možná dvakrát, a je to už téměř deset let,  jsem si dala jinou zmrzlinu než jahodovo-banánovou. Vodím na ni všechny lidi, na kterých mi záleží: svoje kamarády a známé i rodinné příslušníky, kteří do Prahy dorazí. Vyprávím jim příběh, jak jsem ji jedla poprvé. A při každé konzumaci se bavím. Bavím se když se chutě v puse mísí, baví mě jíst špachtličkou zvlášť jahodou a zvlášť banánovou část, tak abych mohla co nejobjektivněji posoudit, která z nich je lepší. A nikdy se nedokážu rozhodnout, která mi chutná víc. Nejraději si ji dávám v kelímku, protože ji někdy ráda nechám i roztát a rozpustit jednu chuť v druhé. 

Není to jen tak nějaká zmrzlina. Je to hravá zmrzlina! 

#139 #CzechChallenges

Spousta z vás, co 1000 věcí, které mně dělají radost čtete, moc dobře ví, co se pod tím znakem a anglickým souslovím skrývá. Pro ty, které jsem s tím ještě neotravovala: #CzechChallenges je můj skromný projekt, kterým se snažím motivovat k pohybu uživatele sociálních sítí Twitter a Google+ a především sebe. Cvičíme na amatérské úrovni, takže obrací-li se na mě někdo s žádostí o radu, obracím se s touto radou na nějakého odborníka (většinou fitness trenéra). Jako spousta fajn věcí i #CzechChallenges vzniklo náhodou… Bylo nebylo jedno letní pondělí v půlce července. To pondělí nebylo modrý, ale černočerně černý. Začalo sice hezky; po příjemném víkendu s novými přáteli u Kořínků ale brzo začala šeď všedních dnů dusit a objevil se pocit (nejen u mě, ale i ostatních víkendových účastníků), který byl od toho dne znám jako syndrom PpT – pondělí po Twárty. Aby toho nebylo málo, tak jsem najednou stála ve zkušební kabince jednoho hodonínského obchodu s oděvy a nemilosrdné zrcadlo, ostré světlo a dementní nálada udělaly své. Tento okamžik se pro mě stal tím potřebným impulsem k pevnému rozhodnutí shodit potěhotenská kila (klíčové je slovo pevné). Šest týdnů jsem se v tom plácala sama a pak jsem jednou spontánně napsala na Twitter, že se pouštím do dřepovací výzvy na 30 dní a jestli se nechce někdo přidat. To byla první z #CzechChallenges a od té doby cvičím, a se mnou spousta dalších lidí (jednu výzvu dokonce 54 lidí).

#CzechChallenges je moje velká radost. Jednak z toho důvodu, že je pro mne velmi silnou motivací k pravidelnému cvičení a vymýšlení nových a nových výzev, které by mohly „moje“ cvičící bavit a lákat. Z toho důvodu, že mě těší, když se někdo pochlubí svými výsledky (ať už je to funkčnější koleno, zlepšená kondice, padající kalhoty, mizející kilogramy a centimetry, mizející břicho…). Protože mě díky #CzechChallenges začalo bavit cvičit. Protože to baví několik dalších lidí – aspoň jednu z výzev už cvičilo téměř 100 lidí. Protože #CzechChallenges je prostě moje a dělá mi radost.

#138 Kosi

Když vstanete brzy ráno
uslyšíte zpívat kosa
Všechno v dalších okamžicích
bude skrz to požehnáno

Já vám nevím, čím to je. Někdy mi bývá opravdu ouvej a jedna z mála věcí, které dokáží pomoci, je právě ptačí zpěv. Jistě, je krásný, má ty správné frekvence, uším lahodí, ale co je na něm tak magického? Netuším, ale často jako bych v podtextu slyšel zprávu: neboj, svět je v pořádku a ty v něm.
Svět je v pořádku, protože kosák stále ještě zpívá. Na rušné, šedivé, prašné a smradlavé ulici si hledá žížaly a při tom zpívá. On asi jinak nemůže, dokud je živ. Zpívá díky tomu, že je živ, a je živ proto, že zpívá. V tom zpěvu je pouhý projev života – ale také jeho oslava.
Řeklo by se snadno: vždyť je to jen zvíře, projevuje se zvukem díky geneticky zakódované dispozici, kvůli lákání sexuálního partnera. Jak prosté, jak primitivní. Opravdu? Ano, odpoví se, a stejně tak ti mravenečci a včely a všechny ty přírodní věci, které tak obdivujete. Pouhý výsledek evoluce. Člověk, to je něco jiného, ten se neprojevuje, ten tvoří.
František z Assisi to viděl jinak: všechno to švitoření, kvákání, bučení, mečení, chrochtání a sem tam pobíhání je chválou Pánaboha. Už jen ta nekonečná rozmanitost přece volá do nebe! On každý „pouhý“ projev života – v jeho pestrosti, neuchopitelné šíři, krutosti a tajemství – je totiž nutně jeho oslavou. Nebo Jeho oslavou. I kdybychom byli krutopřísní a cynicky srazili nejen nádheru přírody, ale i všechno lidské tvoření na úroveň projevů geneticky podmíněných vloh: stejně budou projevem života. Života, který svou složitostí a velikostí všechno neskonale převyšuje.

Člověk se pachtí, hledá smysl svého bytí, mutýruje, honí za uznáním, vyrábí, lenoší, složitě komunikuje. Kosák se lopotí s žížalou, ale nedumá nad tím a smysl ho netrápí: jeho smyslem je žít. Zpívat, jíst, zakládat hnízda a vychovávat mladé. Prát se svým jednoduchým způsobem se životem a podřizovat se mu. A zpívat. Kosák to dělá dobře. A co já, co vy?

#137 Pohádka o času

Byla jednou jedna holčička a ta chtěla všechno hned. Pokud by někdo kdy mohl mít ochrannou známku na větu „Už tam budem“, byla by to ona. Když jí rodiče řekli, že něco bude za chvíli, netrpělivě se ptala jak dlouhá je ta chvíle. Měla i velké štěstí, protože když se potřebovala něco naučit, tak se to zpravidla naučila hned. Ať už šlo o vědomosti, nebo úkony a činnosti. Možná i díky tomu si zvykla, že věci se dějí rychle a nebavilo ji čekat na ty, kteří byli pomalejší.

Holčička vyrostla v netrpělivou mladou ženu. Vystudovala, hned začala pracovat, všechno běželo tak jak byla zvyklá. Rychle. Rychle se učila, rychle v zaměstnání postupovala.

Jenže na některé věci byla krátká. Zjistila, že na to, co je pro ni opravdu důležité, což jsou věci, které se nemůže naučit či si jinak osvojit, na ty se musí čekat. Někdy opravdu dlouho. Nejdříve se vzpírala a vztekala se. Cítila se bezmocně a měla pocit, že v plné síle přešlapuje na místě. A pak se s tím smířila. Při tom čekání totiž zjistila, že některé věci, se dějí právě tehdy, když se o ně nesnaží. Občas jí problesklo to, co občas říkávali ostatní, a sice, že některé věci „potřebují správný čas“.

Tak se začala se učit trpělivosti. A čekání. A vytrvalosti. Když něco nešlo hned, zkusila to prostě později. A zjistila, že nezáleží jen na schopnostech, ale i na okolnostech. Že přestože může něco sama udělat hned, udělat to hned nemusí. A že někdy je to tak správné.  

#136 Psace

Včera jsem četla článek o testování písma Comenia Script v různých školách a možnosti zavést ho místo klasického písma pro všechny prvňáčky. Přivedlo mě to na jednu moji radost.

Ale napřed pár faktů o zmíněném zjednodušeném písmu: Comenia je nespojované písmo, které v sobě kombinuje vzhled psacího písma a tiskacího písma. Je jednodušší, graficky snadno zapamatovatelné a dvouleté testování ukázalo, že děti se jej naučí rychleji, baví je jím psát. Jeho odpůrci (zejména z řady grafologů) doporučují naučit se napřed klasické písmo a teprve později jiný typ. Psaní totiž formuje naši osobnost, během něj se v mozku aktivují určitá centra, která při užití zjednodušeného písma „zahálí“. Konkrétně psaním (či nepsaním) horních kliček u písmen b, f, h formuje naši fantazii, abstraktní myšlení a schopnost nadhledu. Naopak spodní smyčky u písmen f, g, j, y vypovídají o instinktivní jistotě člověka, vycházející z kořenů a tradic rodiny. Grafologové proto doporučují začít se učit psát náročnější spojité písmo a teprve od 12 let věku případně přejít na nespojitou formu. Při obráceném postupu se děti už klasickému písmu nikdy nenaučí.

Zpátky k psaní: v dnešní době (jak můj bratr s oblibou říká: „Je 21. století, proboha.“) už používáme klávesnice více než psací potřeby. 5% lidí (zejména mladších) už prakticky vůbec nepíší rukou. 56% lidí píše zřídka až občas (do čehož zahrnují nákupní lístky, poznámky při telefonování, občasné pozdravy a pohlednice, zápisy v diáři). Přitom je vědecky dokázáno, že psaním rukou se posiluje proces učení a soustředění. Někteří lékaři dokonce doporučují věnovat se kaligrafii jako prostředku boje proti demenci.

Já sama píšu psace velmi ráda. Nemám sice nějak pěkné písmo, zato mám plnící pero, které si hýčkám jako oko v hlavě. Stejně tak si pečlivě uchovávám pár dopisů, které jsme si s mužem v době chození psali. Myslím si, že kdybychom spolu začali randit až v dnešních dnech, mohla bych si tak akorát vytisknout e-maily a uložit SMS zprávy.

Pečlivě si přepisuju oblíbené recepty do knížky, zapisuju klučíkům do fotoalba důležité momenty jejich života, poznamenávám si do diáře/deníku události všedního dne, píšu si do cvičebního deníku odcvičenou dávku a pokroky ve shazování váhy, přepisuju si slovíčka do sešitu, abych se je líp naučila. Když jsem se na střední škole v hodinách nudila, tak jsem si buď kreslila, nebo psala. Cokoli. Třeba texty oblíbených písniček, veršíky, dopisy.

Psaní rukou je relaxace, grafoterapie dokonce pracuje s faktem, že změna formy písma dokáže ovlivnit osobnost a změnit vnitřní nespokojenost ve zklidnění. Psaní deníku pomáhá odplavit negativní emoce, získat nadhled nad prožitým a umožňuje být sám se svými myšlenkami.

Psaní rukou je moje radost.

#135 Tři slova

Nevím jak u vás, ale všimla jsem si, že některé rodiny, třeba i ta moje, jsou živoucím důkazem platnosti rčení „láska prochází žaludkem“. Náklonnost se v nich často vyjadřuje téměř výhradně péčí o nasycenost blízkých. 

Při radostném shledání členů rodinného klanu je každému neprodleně nabídnuto jídlo. U jídla se setkáváme. Jídlo je rituál. Vždy se musí přidávat. Běda, kdyby někdo odešel od stolu nenasycený!  

Když  mají moji rodiče, či babička o mě strach, říkají mi že se ztrácím před očima a nabízí mi víc jídla. Kupříkladu z návštěvy babičky odcházíváme každý o dobrého půl kila těžší. No a v neposlední řadě: pokaždé, navštívím-li rodiče či babičku, odcházím s taškou napěchovanou kompoty, džemy, nejrůznějšími pochutinami, potravinami a samozřejmě plody polí, luk a zahrad.

Naoko si na tohle všechno stěžuju, ale ve skutečnosti mě to těší, protože vím, že je to způsob, jak mi říkají, že mě mají rádi. Oni to totiž jinak říci neumí. Neměl je to kdo naučit, protože jejich rodiče to taky neuměli. A mě to taky nenaučili.

A přitom jsou to hloupá tři slova: mám Tě rád/a.

Čím jsem starší, tím víc si všímám, že jídlo začíná být málo. A že je z mnoha důvodů asi dobré, umět ta tři slova vyslovit. Třeba proto, že lidé přicházejí a odcházejí a "jídlomluva" přestává být srozumitelná. Už znám dost lidí, které dodnes mrzí, že třebas jen nabízeli jídlo a jedli. Tak se ta tři slova opatrně učím, abych je stačila říct všem, na kterých mi záleží. Opatrně proto, aby nedevalvovala.

#134 Křupání a praskání

Zajímalo by mě, co je evolučně zajímavého na některých zvucích. Jinak by mi přece nedělaly takovou radost, ne? Alespoň tak to vyplývá z povídání Dana Denetta na TEDu.

Jakou vývojovou výhodu ale člověku může přinést záliba ve všem, co křupe nebo praská? Mám strašně rád první led pod podrážkou boty. První vrstvu sněhu, která stlačována a pěchována vzorkem podrážky také vydává naprosto nezaměnitelné křupání.

Stejné ale to je i s čerstvými rohlíky nebo chlebem. A co takové lázeňské oplatky, nebo krutonky v salátu nebo polévce? Vždyť ty věci nemají nic společného! Ale zjevně nás není málo, kteří je máme rádi. Brambůrky třeba (narozdíl od ženy) nemusím ani v nouzi, ale jejich zvuk je skvělý.

Prosím, že má svou krásu zvuk ohně v kamnech, to bych pochopil. Ale vysvětlí mi nějaký skvělý darwinista, jak to všechno ostatní od sněhu až po tyčinku Corny zapasovat do výhod při přirozeném výběru?