středa 27. srpna 2014

#210 Ranní déšť



Už druhý den po ránu prší. A venku to voní. Pořád ještě je léto, i když babí. Budu rád sedět v teplé kanceláři, popíjet horký čaj a při práci schnout.

Mám rád ranní déšť. Nepřekvapí vás, víte o něm většinou už ve chvíli, kdy vyrážíte z domu, můžete popadnout deštník nebo bundu... a nebo taky ne. Necháte dopadat kapky přímo na holou hlavu, s bláhovou nadějí, že jemně zality, vlasy zase pěkně porostou.

Jste-li zrovna na vandru, jen pěkně popotáhnete celtu, zavrtáte se hlouběji do spacáku, a lenošíte dál. Posloucháte šumění kapek a alespoň na chvíli děláte to nejlepší, co v danou chvíli dělat jde.

A do toho si začnete zpívat jednu profláklou melodii málo známého lehkonohého kanadského písničkáře Gordona Lightfoota. Smím-li být trochu impertinentní: děvčata, zkuste si najít pár jeho kousků na YouTube, je to dnes sice už starý pán, ale hlas měl a má medový jak Neil Diamond. Do tohohle počasí (nebo k horkému krbu, dle libosti) jak stvořený.

Jak jinak by se mohla písnička jmenovat, než Ranní déšť. Do češtiny ji pro Pavla Bobka převedl Vladimír Poštulka, celkem doslovně, takže z ní trochu násilně čouhají přenesené reálie. Dneska by nikdo příčetný jen tak neposedával na ranveji, zvlášť ne takového letiště, kde vzlétají Boeingy.

Mnohem hezčí mi přijde text Wabiho Daňka. Nestěžuje si na odlétající lásku, s deštěm se kamarádí. Je tu i ten Žalmanův a jeden méně známý, ale svébytně poetický od Stráníků. V něm je to záhada na záhadu, melodie objala text, který je intimním záznamem nějakého jedinečného zážitku – sice bez vysvětlení, ale proč vlastně ne? Vždyť jde o ty kapky.

Máte rádi ranní déšť? Zpíváte si v něm?

Žádné komentáře:

Okomentovat