#250 Světla "velkoměsta"

Už od dětství se ráda odněkud "vracím" a vyhlížím z dálky světla toho "mého velkoměsta". Od Brna už je to k nám domů co by kamenem dohodil a zbytek doběhl, takže to brněnské světelné panoráma je jako uvítací slavobrána. Tehdy v dětství to bývalo většinou při cestě vlakem od babičky. Jeden, dva, tři tunely a už byla vidět světla lamp, domů, bilboardů... Musela jsem se čelem natisknout co nejtěsněji k oknu, aby mě ve výhledu nerušila vnitřní světla vlaku.

Později, v pozdních nácti a prvních ceti, to bývala cesta domů z přednášek v Praze. Nejdřív začala drkotat kola autobusu na D1 a pak už byl vidět nad horizontem nafialovělý světelný smog, který hned následovala samotná hra světel. V dnešních dnech se už tyto osvětlené návraty smrskly na občasný návrat z dovolené. V Poysdorfu začnu poposedat, v Drasenhofen už se cítím skoro doma, v Mikulově mám chuť líbat rodnou zem a když těsně před světly Brna sjíždíme, už prakticky odepínám pás (ne, že bych ze z dovolené tak těšila, ale po cca osmi hodinách v autě se domů fakt těším).

Světla Brna miluju i jindy, bez toho pocitu "vracení se". Například výhled na svítící Brno z Mohyly Míru nebo z velké Klajdovky... Nebo při přejezdu přes Černovické terasy (je vidět až modrý svit vysoké budovy nemocnice Bohunice) nebo výhled z okruhu od "áček"... Nebo při běhu u nás v polích... Nebo jen tak prostě při průchodu centrem... 

Nevím proč, ale mě prostě svítící Brno tak nějak zvláštně dojímá...

#249 Spořiče obrazovky

Jedny z nejkrušnějších chvil svého života jsem (nerad, ale opakovaně) strávil v rozžhaveném kamrlíku profesora P. v Celetné ulici 20. Vybavuju si toho nepřiměřeně moc tomu, jakou hodnotu mi to mučení při zkouškách z dějin ve finále přineslo.

Ale mělo to i svá pozitiva: jedním byl veliký zázvor, který si onen strašlivý examinátor prý kdysi přivezl z konference z Koreje. Tím druhým byl – na konci devadesátých let – ohromný devatenáctipalcový monitor, na kterém běžely dokola krásné pestrobarevné obrázky měst a krajin.

Sám jsem tou dobou měl doma jen vartiaci na průlet hvězdokupou ve Volkov Commanderu.

Před časem mě napadlo, že bych si mohl na soukromém počítači nastavit spořič obrazovky. Stejně mi v práci slouží jen jako jukebox. A jakkoli jsem se smával typickému fimovému klišé fotorámečku na pracovním stole, přišel jsem tomu brzo na chuť. Mít v peněžence nebo nedle telefonního přístroje jednu fotku mě nebaví. Ale mít po ruce smyčku mnoha a mnoha obrázků lidí, které mám rád? Proč by ne?

Nedávno za mnou přiběhla dcerka: "Tatíí, já už vím, co to znamená, že něco bledne! Teď jsem koukala na ty obrázky na tvém počítači a ony vždycky ty vespodu postupně ztrácejí barvu. Je to tak?".

A hned jsme měli krásné téma k povídání.

To vůbec není špatné, když se na vás někdo usmívá.

#248 Odloučení

Samuel napsal silný příspěvek o (ne)cestování, na který bych rád navázal. K cestování patří odloučení. Možná se divíte, jak může odloučení někomu dělat radost. Někdo někdy řekl, že láska je jako květina: budeš-li ji zalévat málo, uschne; ale pokud ji budeš zalévat příliš, shnije.

Vzpomeňte si na začátek svého vztahu, kdy jste se vídali jednou za týden, společný víkend jste spolu trávili ještě méně často, jak jste si byli vzácní. Jakmile spolu začnete žít v jedné domácnosti, vidíte se téměř každý den večer po návratu z práce, taková jistota, která vás připraví o těšení.

Nejspíš teď nepraštíte do stolu se slovy: „Odjíždím na dva týdny do hor (na moře), abychom se na chvíli neviděli!“ Ono by vám to dost možná prospělo, ale rozhodně by to nevyznělo dobře. Ovšem může přijít zásah vyšší moci, služební cesta. Cynik ve mně říká, že při dlouhém letu se můžu konečně podívat na film podle vlastního výběru. Ovšem ve skutečnosti se těším, jak se budu těšit na opětovné shledání. Jak budu moct přemýšlet, vzpomínat a stýskat si.

#247 Sdílená radost

Většina těch, co čtou moje příspěvky na 1000 věcí, které mně dělají radost ví, že jsem se před šesti dny stala trojnásobnou maminkou a k dvěma klučíkům přibyla malá princezna. Což samo o sobě je radostí tak velikou, že to už ani není radost, ale spíš životní štěstí :o)

Ale to o čem chci dneska psát, je to, jak to moje štěstí se mnou sdílelo mé okolí. A to nejenom okolí blízké, rodinné, ale i to vzdálené, například lidé, se kterými jsem se nikdy neviděla (nebo viděla jen jednou) a známe se pouze z virtuálna. Po tom, co jsme dali všem vědět, že je naše maličká na světě, byli jsme zaplaveni spoustou zpráv, reakcí a gratulací. Z každého slova, z každé věty bylo cítit, že naše radost ze zdravého miminka je radostí i jejich, že jsou šťastní s námi a radují se s námi. Dojímala mně každá reakce a dělalo mi neskutečnou radost, že kromě mých blízkých, mojí rodiny, mých přátel, se mnou mé štěstí sdíleli i lidé téměř cizí.

A je to skutečně tak, že sdílená radost se násobí. Ta moje, ač neskutečná, se v uplynulých několika dnech ještě zestonásobila. A s největší pravděpodobností je to zásluhou i tvojí. Děkuji!

#246 Cesty do šířky a do hloubky

Jsem tak trochu úzkostný typ, po předcích snílek, od dětství velký čtenář dobrodružných knih. Oženil a usadil jsem se o deset let dříve než většina mých vrstevníků, živím ženu a tři děti. Pracuju „na zadku" bez záminky nebo možnosti podívat se někam mimo dosah metra trasy =B= mezi Vysočanskou a Můstkem. A přitom sním o cestování. Aby mi nebylo líto, že kamarádi posílají pozdravy z všelijakých exotických dálek, kam je buď poslal zaměstnavatel, nebo vytáhli kamarádi, začal jsem si pro radost sepisovat protihodnoty. Já totiž vlastně taky cestuju. Možná ne do dálky, ale o to víc do šířky a do hloubky.

Nebyl jsem v Thajsku,
ale byl jsem třikrát při porodu svých dětí.

Nenavštívil jsem Paříž, i když o tom sním,
ale navštívil jsem své prarodiče ve chvílích, kdy umírali.

Nevylezl jsem výš než 2300 metrů,
ale vylezl jsem na střechu a zacpal díru ve větrání, kterou zatékalo, i když jsem se hrozně bál.

Neznám strach z bouře na lodi v Atlantiku,
ale znám strach o nemocné dítě, které vám leží bezvládné v náručí.

Za posledních 15 let jsem nedostal pusu na dobrou noc od jiné ženy, než je moje manželka,
ale dostal jsem jich nespočet od svých dětí.

Nevím, jak řve africký lev,
ale vím, jak řve můj syn a umím ho uklidnit.

Neslyšel jsem nikdy naživo Big Ben,
ale zvonil jsem několikrát na velký zvon evangelického kostela v Jeseníku, poté, co jsme kompletně uklidili věž.

Nikdy mě nikdo nevytáhl na stag party do Dublinu,
ale k 33 narozeninám jsem dostal noc plnou muziky od 3 skvělých přátel a od brášky palačinky k snídani.

Nikdy jsem nepil rum na karibské pláži se snědými kráskami nadohled,

ale víno na svou svatbu jsem po celý den ve sklepích v Miroslavi ochutnával ve společnosti tatínka a strýce.

Nebyl jsem během studií na zahraniční stáži,

ale pracoval jsem tři roky v čistě anglofonním týmu expatů a zažil jsem, co pro znamenají „domorodci" pro Brity (a jak skvělí jsou oproti nim Novozélanďané).

Málo cestuju letadlem, ale víc kilometrů než nalétáno

mám v nohách pěšky a na kole. Tisíce.

Nepotápěl jsem se nikdy hloub než na 30 centimetrů,

ale vím, jak to chodí v Bohnicích.

Nekrmil jsem nikdy holuby v Římě,

ale vím, co to je z jednoho platu uživit sebe, ženu a tři děti.

Neviděl jsem kvést Sakury v Japonsku,

ale viděl jsem svou ženu kvést do krásy s kulatícím se bříškem.

Zajímalo by mě: jak zvenku vypadá taková rekapitulace? Zní vám to lítostivě, pozitivně, křečovitě, přirozeně, nafoukaně? Přiznám se, že s velkým světem je u mne asi trochu problém. K tomu mám pořád před sebou příklad svého tatínka, který je skutečným světoběžníkem. Ve světě ho chtějí a vítají a on se v zahraničí cítí dobře – i v zemích, jejichž jazykem nemluví. Vždycky si nějak poradí. Obdivuju to a trochu mi je líto, že to nedokážu. Ale pomáhá mi uvědomovat si, že nežiju chudý život. V mezičase pátrám, jak se trochu „odvázat". Třeba to jednou přijde, teď ale musím vymyslet, o čem budu povídat dětem a vnoučatům. Třeba o tom, jak se dělá kniha?

#245 Lesbičky a diabetici

Narodil jsem se do výjimečných kontextů a domu plného knih. Složitý, nicméně privilegovaný. Zdravý. Silný. Inteligentní, mohu-li soudit. Laskavým rodičům. Navenek vybočující pouze červenými tvářemi a poněkud přehnanou citlivostí hraničící na opačné straně s tupostí. Ano, jsem to já, kdo byl při skupinové fotce ve druhé a třetí třídě základní školy fotografem posazen mezi děvčata, protože dědil trička po sestřenicích a neuměl (a neumí) se včas ohradit vůči autoritě.

Když si odmyslím svá růžová líčka, většinou jsem to měl a mám celkem jednoduché. Což zdaleka neplatí o všech lidech kolem mne. Naopak jsem si všiml, že mě vlastně přitahují ti, kdo neproplouvají hladce. Ti, kteří s něčím bojují. A nejvíc takoví, kteří se musí prát s životem, aby dokázali přijmout, kdo jsou a jací jsou. Přijmout, že některé hranice nepřekročí, ani kdyby chtěli.

Photo by

comeonandorra

Nesmírně si vážím každého člověka, který svedl poctivý zápas o to, jestli některé věci jdou, nebo nejdou. Zejména na osobní rovině. A snad z každého, kdo nakonec tenhle zápas „prohrál" a přijal, že je jedinečný (ne v tom, že by si zasloužil vlastní heslo v encyklopedii, díru do světa či sochu někde u řeky, ale právě v tom, že v sobě nese svá výjimečná omezení), z každého takového člověka mám pocit, jako by zářil vnitřním světlem.

Je to zvláštní radost spojená se smutkem, když vám někdo dovolí nahlédnout do vaku, ve kterém si nese svá závaží. Ale už to, že vůbec dokázal říct: ano, tu jsem, je to se mnou takhle zamotané, tady jsem zranitelný, tohle nedokážu, tohle si musím hlídat, s tímhle nepohne ani kdovíjaká láska, tohle mám jinak – už jen když to se stane, převládne nakonec radost.

Radost z toho, že někdo zdánlivě úplně obyčejný dokázal velikou věc. Že se jinak orientovaný člověk otevřel, osvobodil, rozhodl ke statečné zranitelnosti. Že se někdo s celoživotním zdravotním handicapem rozhodl, že omezení možných aktivit pro něj neznamená konec elánu a plnosti prožívání. Že se někdo zápolící s těžkou chorobou rozhodl přijmout výzvu, nebagatelizovat její vážnost, nepotlačovat vědomí vlastní konečnosti.

Mám asi smůlu, ale neinspirují mě příběhy podnikatelů, sportovců, dobrodruhů a světodírníků. Obdivuju paralympioniky, gladiátory v koloseu se samotou, neplodností, depresí, diabetem či celiakií, gaye a lesbičky. Nejraději bych sem napsal všechna Vaše jména, ale tuším, že to není třeba. Snad cítíte, že na vás myslím. S úctou a s vděčností.

#244 Svět dětskýma očima

Začíná to nenápadně: snahou, udělat každý den, každou procházku, každou obyčejnou věc zajímavější. Přemýšlím nad tím, co by klučíky mohlo zaujmout, co by je mohlo bavit, co by se jim mohlo líbit, co by je nějakou přitažlivou formou mohlo naučit něco nového. Snažím se mluvit o všem, co vidíme, snažím se je zapojit do všeho, co dělám, snažím se jim dát co nejvíc pozornosti a co nejširší rozhled (píšu záměrně "snažím se", protože to samozřejmě není to, co bych si úplně představovala).
Do hlavy se mi například vryla jedna událost z loňské zimy, kdy jsme jeli na návštěvu ke kamarádce přes Těšany (u Brna) a já jsem začala Staršímu povídat o Mrštících a jejich Maryše. Popovídala jsem mu v kostce příběh (ten divadelní i ten skutečný - Maryša "Vávru" neotrávila, ale porodila mu sedm dětí a žila s ním téměř 40 let:). Následující den, když jsem si vařila poobědovou kávu, zadeklamovat mi za zády hrozivým hlasem: "Maryšóóó!" I teď si občas při průjezdu Těšanama vzpomene a ptá se, jak se jmenovala ta paní, co uvařila to otrávený kafe.
Jindy jsem mu vysvětlovala plachtění ptáků. Snažila jsem se mu o vzdušných proudech říct srozumitelně jeho věku. Horší bylo, že jsem na svůj popis brzo zapomněla a byla jsem pak dost překvapená, když mi jednou u oběda na zahradě řekl, že vidí jednoho ptáčka, co se vozí na větru...
Nedávno jsme přišli pozdě do školky, protože na bříze kousek od našeho domu viděli sojku. Seděla dost blízko a neuletěla, když jsme se přiblížili, takže si ji mohl krásně prohlídnout i Mladší. Navíc občas varovně vykřikla, tak si s ní mohli spojit i hlas.
Pozorujeme po dešti žížaly, prohlížíme si barevné listy, zkoumáme kachní formaci táhnoucích divokých hus, skáčeme v kalužích, sbíráme šišky, brouzdáme se sněhem, trháme luční kvítky, chodíme se dívat na bagry, studujeme zvířecí stopy ve sněhu, pozorujeme z okna ptáčky u krmítka, sledujeme dalekohledem Měsíc, kroužíme kolem lampičky balonkem a kuličkou (Slunce, Země, Měsíc - včerejší večerní zábava), zkoumáme pod lupou vločky... Prostě každou chvilku se děje něco zajímavého.
A včera, právě při kroužení Země kolem Slunce, mi došlo, jak hrozně moc ráda sleduju svět dětskýma očima. Že mě moc baví, vidět to zajímavé, i když pro nás dospělé to jsou jen "obyčejné" věci. A hlavně, že mi dělá radost, to jejich objevování světa, do něhož jsem naštěstí taky zvaná.

#243 Povedené drobné přestavby

Mám rád, když se kolem mne pohne k lepšímu nějaká drobnost. A to větší radost je, když se taková změna stane ve veřejném prostoru.

Nedávno se změnilo nastavení semaforů, přes které chodíme z práce na oběd, a které nás roky zlobilo. Teď se konečně chovají alespoň trochu logicky. 

Druhá změna se odehrála nedaleko, na půl cesty mezi Libní a Vysočanskou: přechod, který byl nepraktický a nebezpečný, byl přesunut o několik metrů dál. Chodcům se situace niajk nezkomplikovala, odbočující auta z hlavní i z vedlejší silnice najednou mají dost prostoru dát přednost tomu, kdo ji potřebuje – ať už vozidlům, nebo přecházejícím. Do té doby bylo na výběr buď ohrozit, nebo omezit.

Že se vůbec něco takového stalo, mě naplňuje radostí: někdo si toho všiml. Někdo jiný navrhl změnu. Někdo další ji schválil a přidělil na ni peníze. A tak dále. Prostě řetězec správností. A ještě přes jeho výsledek denně projdu nejméně dvakrát. Zatím mě neomrzelo mít z toho radost.