#185 Fyzická bezprostřednost

Blížíte se chodbou k výtahu, někdo stojí ve stínu před ním. Je pondělní dopoledne v práci, takové všelijaké, jak už pondělí bývají. Přijdete blíž a najednou si uvědomíte, že do výtahu vstupuje kolegyně z vedlejší kanceláře a potichu si zpívá. V pondělí ráno! Měl jsem díky ní pěkný den až dlouho do odpoledne. Vlastně se neznáme, ale tohle mi ji nějak přiblížilo.

Nasednete do auta se třemi do té doby neznámými lidmi, se kterými jste si domluvili spolujízdu. Žena sedící vedle vás si sundá boty a ponožky a uvelebí se na vedlejším sedadle s bosýma nohama křížem. Pak začne mluvit o svých plánech na příští měsíce. Jako by se nechumelilo. (Což by koncem listopady klidně mohlo nastat.)

Takové a ještě jiné podobné projevy lidské (a nebo živočišné) bezprostřednosti mě fascinují. Je to díky kontrastu s tím, kde pracuju a jak jsem byl vychován? Netuším. Ve škole jsem za tyhle věci býval hodně napomínám. Je v tom něco nesmírně přitažlivého, když někdo dokáže zůstat sociálním živočichem, respektovat do jisté míry své okolí a jeho normy – a přitom se na povrch stejně vydere něco malého, přirozeného.

Sprostá slova mezi to nepatří. (Možná jen, jsou-li vzácná či vtipná). Bude to prostě ten signál „cítím se v bezpečí, cítím se dobře, nevadí mi dát to najevo“.

PS: Víte, že s hvízdáním to na některých místech není úplně jednoduché?

Ever Wonder Why: We Don’t Whistle

#184 Ahoj postýlko

„Ahoj postýlko, jsem doma! Chyběla jsem ti?“ Tak asi takhle nějak se hlásím vždy, když dorazím odněkud z výletu. Ano, bez ohledu na to, jak dobře se mi kde spalo, vlastní postel je vlastní postel. Člověk jí zná opravdu důvěrně, mnohdy si ji taky zařídil dle svého, koupil si rošt a na něj matraci, která vyhovuje jeho potřebám a zvyklostem. Ví, jak si do ní lehnout a jak se v ní rozvalit, je zvyklý na to, že stojí u stěny nebo naopak uprostřed místnosti, ví, že když hodí ruce za hlavu, nebouchne se o zeď… Ví taky to, jak dlouhou má peřinu a že když si ji přetáhne přes ramena, nebudou mu z ní koukat nohy, nebo není zbytečně úzká, široká, tenká nebo těžká… Pamatujete tu dobu, kdy vás babička přikryla prachovou peřinou, která se kolem vás rozsypala a pohřbila vás ve svých útrobách? A nedej bože se sesypalo všechno peří do jednoho rohu, který upadl z postele, a vás jako dítě stálo veškeré zbylé síly vrátit peřinu na postel, znovu ji roztřást a vlastnoručně se do ní zase pohřbít. Prostě vlastní postel je vždy vítaný společník – to potvrdí každý snad s výjimkou těch, kteří jsou nuceni v ní trávit čas nad rámec svého vlastního chtění.

Postel je místem, kde člověk tráví až třetinu svého života. Když opomineme tu zábavnější část, která se v ní obvykle provozuje, ale není na ni nutně vázána, je postel vskutku tím nejlepším společníkem, když je nám nejhůře. Dá se do ní ulehnout a všechno zkusit zaspat. Dá se do ní schoulit do tepla, když je nám zima. Snídaně do postele nebo kniha do postele jsou samy o sobě pojmem, se kterým si většina z nás spojuje pohodu. Vždyť vlastní postel je vlastně i výdobytkem moderní doby. Dřív se spalo na peci nebo na rohoži, na ponorkách jsou postele dokonce sdílené. Ale znáte tu pohádku o medvídcích?“ Někdo seděl na mé židličce, někdo jedl z mé mističky a někdo spí v mojí postýlce!“ To je ale vrchol drzosti obsadit někomu postel!

Postel je pro nás něčím jako pelech pro psa. I já, která jsem schopná usnout i na fošně položené na dvou kozách ze dřeva nebo na tvrdé podlaze, se ráda vracím do svoji postele. Díky svému způsobu spaní nemám na postel zas tak vysoké nároky, protože jsem se naučila spát na zádech a jak usnu, tak mne ráno najdete. Občas si ze mne dělají legraci, že spím v pozoru anebo jako v rakvi s rukama založenýma na prsou. V tom případě vlastně nepotřebuji nic moc měkký povrch. Když člověk správně srovná zadek a záda a zrelaxuje, neřeší, jestli je páteř v rovině, když se otočí na bok. Neotočí se, protože jakmile pozbude vládu nad svým tělem, až do procitnutí nenajde energii ji znovu hledat.

Přesto je postel jakýsi chrám, do kterého se vracíme, a sny, pokud jsou dobré, jsou nejlepší kulturní zážitek, na který se těšíme. Vlastně na máloco se těšíme tak moc jako na to, až se budeme moci vyspat ve vlastní posteli. Lidé se mne často ptají, kdy já vlastně spím. Odpovídám kdykoliv a kdekoliv. Najdete mne spát v autobuse cestou do práce, najdete mne spát v autobuse cestou z práce. Někdy mám pocit, že kdybych se opřela o sloup, usnu klidně i tak. Konec konců, spát s otevřenýma očima mne kdysi vidělo několik spolutáborníků a prý jsem vypadala jako mrtvola. Ani tak moc mne to nepřekvapilo, protože moje sestra říkala, že nikdy neví, kdy spím a kdy ji šmíruju. Ty časy jsou dávno pryč. Pokoj mám vlastní a mohu si v něm zaskřípat zuby anebo i zachrápat, pokud jsem zrovna nastydlá. Ale postel… Jó postel… Sice je mi líto času, který prospím, ale zato naopak ráda spím. A tak kdykoliv, kdy se odněkud vracím, těším se na ten kousek nábytku, který mne zahrne svou náručí a nechá mne uvolnit všechny ty kilogramy, které s sebou vláčím světem.

A tak bez ohledu na pohodlnost nebo vyhřívání cizích postelí jsem vždycky ráda, když zase přijedu domů a naleznu tam ty svoje necelé dva metry čtvereční, které mne uvítají celou svou existencí. Uložím se pěkně na záda, počkám, až se uvolním, pak nadzvednu zadek, narovnám záda k matraci a nožičky pěkně natáhnu. Za nějakých pět, deset minut mne nikdo nedonutí, abych se byť jenom pohnula. Kdo by se vlastně namáhal hledat všechny své údy, když je právě pozbyl. Jenom v hlavě se líně převalí hlásek těsně předtím, než umlkne také. „Ahoj postýlko, chyběla jsem ti? Ty mně moc.“

#183 Když to funguje

Šel jsem si takhle po mostě a najednou mi na hlavu káplo něco vlhkého. Inu, nad řekou létá všelicos… ne, nebyl to racek. Podíval jsem se nahoru a uviděl veliký mokrý závěsný květináč, ze kterého visely girlandy květů. A mezi nimi kapala na zem voda. Bylo jasno, slunečno a kousek před sebou jsem uviděl i pachatele: oranžové auto s malou cisternou a chlapíka s dlouhým nástavcem na hadici. Zrovna zavlažoval další visutý záhonek.

To mokré kápnutí mě nějak potěšilo. Vida, i v našem městě někdo zalévá kytky. Někdo, kdo pomáhal vytvářet systém městské samosprávy, prosadil, že k tomu patří i něco navíc. Někdo, kdo bydlel ve městě a volil zastupitelstvo, vytvořil atmosféru, ve které jsou květiny na ulicích nikoli plýtváním, ani politickým gestem, ale radostnou samozřejmostí.

Možná ten někdo byl jako já zkraje 90. let v Rakousku. Možná se tam něčím nakazil. A nakazilo ho to dovnitř, ani o tom neví, a už tu samozřejmost květin ve veřejném prostoru přenáší i na lidi okolo sebe. Jsem rád, když jsou tyhle nemoci mezi námi. 

#182 Zkoušky

Možná si říkáte, že se opakuju, že jsem přece nedávno o nějakých zkouškách charakteru psala. Dnes mám na mysli opravdové zkoušky, ty ve škole.

Samozřejmě nejsem blázen, který by si řekl: "Jé, příští týden mám důležitou zkoušku z ekonomie, já už se tak těším a nemůžu dospat." Ne, bývám nervózní, mám strach, jestli zkoušku složím, těsně před mě i bolívá nervozitou břicho a jestli nemůžu dospat, tak to není nadšením, ale naopak obavami. Přesto je vyhledávám. Ne nijak divoce, ale tak pomalu je do svého života propašovávám, ideálně po jedné jednou za čas.

Taková zkouška je v podstatě prospěšná věc. Nutí nás se do učení ponořit, být ve střehu, trénovat mozek. Možná se vám to zdá nepravdivé klišé, ale obzvlášť na mateřské dovolené je potřebuju jako sůl. Mozek atrofuje jako sval a když dennodenně používáte ten svůj jen na jednotvárné a jednoduché úkony, najednou si všimnete, že se vám nenápadně jeho výkon začal zmenšovat. Že si nemůžete vybavit některá slova, nebo si slůvka pletete za jiná, podobná. Pak přichází vhod tréninky zanedbaného orgánu. Někdo luští křížovky, sudoku, hlavolamy, jiný (jako já) zvolil zkoušky.

Když jsem dělala státnice (po 8 měsících na mateřské dovolené), zařekla jsem se, že už nikdy do žádné školy nepůjdu, abych měla pokoj od učení a zkoušení. Vydržela jsem to přesně 15 měsíců. Pak jsem začala chodit do jazykovky na angličtinu. Nejdelší pauza mezi studii v mém životě nastala před dvěma roky, trvala 16 měsíců a nebyla tak úplně dobrovolná. Chtěla jsem pokračovat v angličtině, ale kvůli očekávanému příchodu Mladšího na svět bych nedokončila semestr, tak jsem jazykovku odložila. Přibližně v půlce jsem si navíc pauzu krátila samostudiem španělštiny.

Ač zkoušky nemáme zrovna v lásce, jsou pro nás prospěšné. Udržují náš mozek, paměť i scbopnost uvažovat trénované.

Odpoledne jednu budu skládat, tak na mě myslete :)

#181 Z virtuální reality do líného života

Kdysi jsem na sebe prásknul, že jedna z mých chorob je nezřízené sociální obžerství. Nesmírně mě těší tahat k nám domů lidi. Známé, přátele, neznámé i nepř..., ne to ne, ale klidně lidi z ulice. Jednou jsme takhle zatáhli k nám domů na kafe i zájemce o koupi protějšího domu a dnes jsou to naši přátelé a jaká náhoda i sousedi. Sousedi, kteří jednou přiznali, že jsme byli důležité PRO při výběru toho zchátralého statku, který jim už 6 let šetří starosti, co s vydělanými penězi.

Když kolem nás nechodilo dost lidí k ukojení naší obsese, začali jsme provozovat kavárnu u nás doma, pak v Sedlčanech, pak zpátky doma soukromý gurmánský klub a mně je to pořád málo. Jitka o mně prohlašuje, že žiju na sociálních sítích, ale to vlastně není přesné. Já ty sociální používám hlavně jako sítě. Ty také mají oka, aby prošla voda, ale rybky uvízly. Já takhle třídím vodu - cizí krevní skupiny od rybek mé krve.

Už jsem se přiznal k jedné slabině, mou další je, že jsem lenoch se špatnou pamětí. Jsem tak strašně líný si pamatovat, co jsem kde komu vykecal, že vykecávám pravdu. A nebo raději neřeknu nic. Díky tomu si nemusím pamatovat, jakou že to mýdlovou bublinku sirouhlíku vypouštím a mé líné já si přede. Ten samý přístup pak používám i na oněch sociálních sítích. Mé provázky skutečnosti splétají očka sítí, na která když se lapíte, víte i poměrně přesně, co vás čeká. Můžete být překvapeni tím, co jsem neřekl, abe považuji ze za dostatečně konzistentního, že si troufám tvrdit, že to může obraz jen dokreslit, nikoliv přemalovat. I to je vlastně jen projev mé lenosti. Zajišťuje mi to, že se s námi chtějí potkat jen lidé, kteří s námi mají opravdu něco společného. Nikdy jsme se neviděli, ale znáte takový ten pocit, že někoho znáte už roky přesto, že ho vidíte už asi pět minut? Takoví k nám jezdí lidé.

Největší radost ale moje sociální nenažranost cítí, když se skutečně s někým potkám. Když mě někdo poctí takovou důvěrou, že se rozhodne strhnout masku stylizace, kterou s sebou nutně virtuální realita nese. Ta maska je bezpečná a konejšivá a tak nás občas pošoupne ke sdělení něčeho, co bychom tváří v tvář řekli jen s velkým sebezapřením a obavami z výsměchu a odsouzení. A najednou po nás někdo chce, ať ji odložíme, ať se jdeme ukázat naživo. Ať jdeme přiznat, kde se vidíme v jiném světle, než se prezentujeme na netu. Někdo se zkrášluje, někdo haní, nejčastěji obojí a každý na tom svém místě. Ta místa mají jedno společné, často jsou to jizvy, někdy dokonce ještě otevřené rány.

Tak jsem vám chtěl říct, že si nesmírně vážím, když na to kývnete. Když se odvážíte věřit mému mediálnímu obrazu natolik, že svolíte k setkání. Svět není jednoduché místo a magorů nebezpečnějších, než je jeden Kořínek, je v něm vždycky aspoň o jednoho víc, než by bylo fajn. Odhození virtuální masky a souhlas se setkáním naživo beru jako poctu. Je to jedna z čistých radostí mého života (Copyright Jan Šmíd), můj řád, který mi udílíte. Díky.

#180 Stíny

Moje sestřenice Peťka měla před několika lety v rámci jednoho předmětu na vysoké škole za úkol malovat stíny vrhané libovolnými předměty. Od té doby, co se mi o tom zmínila, se dívám na stíny jinýma očima. 

Vážně, všimli jste si někdy toho, jak zvláštní obrazce může světlo ze zcela banálního objektu vytvořit? Stín, zejména ten vytvořený denním svitem, je neskutečně pomíjivá záležitost. S pohybem zdroje světla se mění, pitvoří, protahuje a mizí. Chcete si jej zvěčnit a než najdete foťák nebo tužku a papír, je pryč. Nebo je jinak pokroucený a už není tak hezký. Nebo je naopak ještě hezčí.

Jednu z nejkrásnějších stínoher poskytují stromy. Vrhají na zem stíny své koruny, občas je to jeden velká tmavá skvrna, občas jsou zřetelné větve i jednotlivé lístečky. I ten nejnepatrnější pohyb vzduchu rozpohybuje stíny na zemi a ty se stále mění, tvarují a mihotají. Čím zřetelnější vánek, tím nestálejší stín. Sledování tance stínů je pěkný relax.

S postupem dne sleduji také vlastní stín. Nejprve se zkracuje, až je z něj uprostřed dne malý tmavý flek pod mýma nohama. Pak se začne natahovat a večer před západem slunce můj stín vypadá jako Dlouhý z pohádky. Totéž, ale nepoměrně rychleji, nabízí chůze v noci pod lampami veřejného osvětlení. S lampou před sebou máte svůj dlouhý stín za sebou a s každým krokem blíže k světlu se rychle zkracuje, až se najednou octne pod vámi, tak jako vy pod lampou. Pak skočí před vás a zase se začne rychle natahovat rychlostí, jakou se vzdalujete od zdroje. A někde na cestě mezi dvěma sloupy s veřejným osvětlením můžete sledovat dvojnásobnou hru stínů. Ten za vámi se zkracuje a ztmavuje, ten před vámi se prodlužuje a bledne (pokud necouváte).

Stíny jsou fascinující hříčkou světla. Zkuste si jich teď taky více všímat, třeba zjistíte, že i vám dělají radost.

#179 Kuliočka

(mimořádný příspěvek od Josefa Kubíčka)

Snad je to ta energie, radost a zvídavost která se z nás časem ztrácí za maskou povinností či světáctví. Možná taky tím, jak disproporčně velká hlava a oči působí na malém malém těle.

Jestli je ale krom hudby něco, co mi spolehlivě udělá radost a zvedne náladu ve chvíli trudomyslnosti (když míč ani kytara už nefungují), jsou to malé děti z kočárku vyhlížející co se děje všude kolem.

Některé se dají jednoduchým mrkáním nebo grimasami přimět k reakci – ideálně smíchu – a mění se to v divadlo na mamku, která příhodně sedí nebo stojí zády.

Už se mi takhle párkrát v metru nebo autobuse povedlo přimět k úsměvu i mamku mrňouse, která na to přišla – Jackpot :)