Rychlá. Intenzivní. Bezprostřední. Autentická a atmosférotvorná. Předávání vlastních, niterných zážitků, vykreslování snových obrazů pomocí básníkova vnitřního oka. Citlivá i naštvaná, pravidelná i chaotická. Několik vět a mají takovou sílu. Má dravost, kterou próza nikdy mít z principu nebude. Její struktura ji k tomu nutí, práce s údery dojmu rozsekaného do jednotlivých řádek patří k tomu, co dělá básníka básníkem.
Jazyk nízký i vysoký, zrcadlo světa i odraz osobnosti. To všechno jsou věci, kvůli kterým básně čtu. Poezie je jedinečná svou strukturou, kde je potřeba obratně pracovat s každým slovem tak, aby sedělo, osekávat zbytečná a přidávat žádoucí. To krásné ale přijde i při čtení - fantazie. Představy, které ve vás těch pár slok vyvolává, pocity, které přináší.
Zlost? Krása? Odcizenost? Nebo jen radost ze života vykreslená jako obraz živoucího města? Možností je spoustu, a proto je poezie krásná taky svou variabilitou. Má nespočet podob, spoustu žánrů a podžánrů, každý si může najít to svoje. Popis výše nebude sedět na starořecké eposy, jejich svébytnou atmosféru naopak nelze srovnávat se zpověďmi Václava Hraběte.
A abych nezapomněl - nejen číst, ale i psát poezii je radost. Zachytit okamžik do papíru, kde zůstane v podobě ovlivněné autorem napořád. Ale to odbíhám už tam, kde na to přijde možná někdy příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat