Různí lidé si různé situace pamatují různě. Podle pocitů,
podle vůně, podle barev, podle počasí nebo jen podle fotografií, případně
vůbec. Já mám třeba některé zážitky nebo důležité momenty života spojené
s oblečením, které jsem měla na sobě.
Vím, v čem jsem byla, když jsem psala přijímací test na
gymnázium, vím, v čem jsem složila ústní kolo přijímaček na vysokou školu.
Pamatuji si, jaké oblečení jsem si vybrala na závěrečný test v autoškole, na
absolventský koncert v „zušce“, na první let letadlem a pamatuji si také to, co
jsem oblékla v den, kdy jsem poprvé potkala svého přítele. Dokážu přesně
říct, v čem jsem poprvé viděla představení v Národním divadle,
Eiffelovu věž i Niagárské vodopády nebo v jakém oblečení jsem zdolala nejvyšší
horu Norska.
Má to jednu velkou výhodu. K tomu, abych si vybavila
dřívější zážitky, úspěchy nebo něčím významné momenty, nemusím otevírat
fotoalbum, diář nebo číst staré záznamy v deníku, stačí otevřít skříň. A tu
přeci otevírám minimálně jednou denně.
Má to ale i jednu velkou nevýhodu. Určitých kousků oblečení
se totiž nemůžu zbavit, protože k nim mám silné citové pouto. Týká se to
například právě šortek, ve kterých jsem došla na vrchol Skandinávie a na které
jsem pak musela přišít záplatu, protože nepřežily můj sjezd sněhem na cestě
dolů. Tyto šortky už dávno ztratily svou původní fialovou barvu a k první
záplatě by mělo přibýt asi tak osm dalších, aby zmizely všechny díry, ke kterým
za ty roky častého nošení přišly. Nelze je vyhodit. Stejně jako zelené tričko,
modrá mikina, červené šaty, růžový svetr nebo modré tílko.
Nejlepší na tom ale je, že se ráno obléknu, vyjdu ven,
podívám se na sebe a uvědomím si, co všechno už jsem v tomto oblečení
zažila. A to mě těší.
Žádné komentáře:
Okomentovat