Bylo nás osm. Naprosto cizí
holky, věkový rozdíl až dvanáct let, úplně odlišné životní úrovně, styly, různá
zaměstnání, bydliště i koníčky. Měly jsme společnou jednu jedinou věc: byly
jsme poprvé těhotné, přibližně ve stejném měsíci a vybrali jsme si ten stejný
předporodní kurz. Po ukončení kurzu jsme se už nikdy nemusely potkat, ale Zuzka
nás všechny kontaktovala s otázkou, jestli se nechceme v mateřském centru
znovu sejít, navzájem si ukázat děti a sdělit si dojmy. Přišly jsme všechny a
to byl začátek velmi výjimečného přátelství.
Jsou to už skoro čtyři roky, ale
pořád se pravidelně scházíme přibližně každé dva měsíce. Jednou až dvakrát
ročně si spolu vyjedeme na týdenní dovolenou někam na chatu, jezdíme na výlety,
vzájemně se navštěvujeme, pořádáme vánoční večírky. Všechny máme už druhé dítě
a všech šestnáct potomků se společně kamarádí. My mamky si navzájem vyměňujeme
zážitky, rady a názory. Já osobně jsem za toto přátelství velmi vděčná.
Toto všechno je dílem náhody, že
jsme čekaly děti ve stejnou dobu. Dílem rozhodnutí navštěvovat zrovna ten
konkrétní kurz. Dílem štěstí, že jsme si navzájem „sedly“. A taky dílem
tolerance, že se přátelíme i přes různé životní názory a styly výchovy.
Měla jsem velké štěstí i v porodnici.
Na pokoj mi dali Petru, neznaly jsme se, ale hned jsme si rozuměly a při výměně
dojmů z narození našich prvorozených jsme zjistily, že její švagr (který
ji měl vézt do porodnice) a můj manžel (který mě měl vézt do porodnice) spolu
předchozí den pili ve sklípku, aniž by tušili, že my se zatím přemisťujeme do
porodnice i bez nich. Za těch pár dní jsme se spřátelily tak, že jsme dodnes v kontaktu
a jezdíme jedna k druhé na návštěvu.
Nepřestává mě udivovat, jak
náhodně může takové pevné kamarádství vzniknout. Někam jdete, s myšlenkami
na něco jiného, za naprosto jiným účelem a vracíte se s nově nabytým
přítelem. A já jsem důkazem, že nemusí být jen jeden, ale rovnou sedm. A to mně
dělá radost.
Žádné komentáře:
Okomentovat