Obyčejný pracovní den: sedím v kanceláři,
přede mnou na stole několik kupních smluv, které musím nastudovat a na jejich základě vytvořit naši smluvní dokumentaci. Papírování! Venku je slunečný den a
kolem mě cvrkot openspacu.
Volá mi asistentka: „Káťo, je tu kurýr
s nějakou zásilkou pro Tebe, dojdi, prosím, na recepci, potřebuje
Tvůj podpis“. Běžím k recepci. Tam stojí potutelně se usmívající mladík s deskami,
ptá se, jestli já jsem opravdu já, a
žádá můj podpis. „Copak mně nesete?“ ptám se, protože nevidím žádnou obálku a
to, že by mi mohl přijít nějaký balíček, jsem už za chůze zavrhla. Nic jsem
neobjednávala, tak to bude asi nějaká běžná pošta. Mladík se otočí a podává mně něco velkého a
neforemného, navíc zabaleného v hedvábném papíru a evidentně těžkého,
protože to podává oběma rukama. To je kytice! Blesklo mi hlavou. Následovala
rychlá analýza situace. Úplně jsem zapomněla, že mám narozeniny, protože oslavu
s kolegy jsem plánovala až na čtvrtek. Bude to tedy kytka k narozeninám. A od koho? Bláhová, kdo jiný než ON mně tu kytku mohl poslat?
Kytice je těžká, musím ji vzít oběma rukama.
Kurýr mně pomáhá strhat hedvábný papír. Nádherné rudé růže! A tolik! Jako
naschvál musí kolem recepce projít kompletní osazenstvo pobočky. „Co to máš?“ „Kdo Ti to
posílá?“ „Taková velká kytice, kolik těch růží je?“ Některými odpověďmi si
zatím sama nejsem jistá. Až pak nacházím mezi květy lístek s přáním. Jsem
překvapená, možná i trošku v šoku. Nečekala jsem to. Růže nádherně voní a
překvapení střídá velká radost. Nesu si svůj růžový poklad ke stolu a nemůžu se
na něj vynadívat. Nejspíš jich bude 27. Tolik je mi totiž let. Obdivné
komentáře kolegů skoro nevnímám a zmůžu se jen na připitomělý úsměv.
Střih.
Zapomněla jsem, že má máma narozeniny. Vždycky
říká, že si nemáme dělat starosti, ale přeci jen je to kulaté výročí. Sedím v kanceláři
v Praze a ona je také v práci. Co poslat kytici kurýrem? Zkusím
zavolat do jednoho známého květinářství, ale na moje maloměsto nejsou schopní
doručit kytici ještě dnes. Co teď?
Vzpomněla jsem si, že ve městě, kde sídlí
mámina firma, je ve stejné ulici květinářství. Telefonuji. Rozvoz květin nenabízejí. Přemýšlej. Chvilku
trvalo, než jsem květinářku přemluvila. Bude to velká kytice. Musí se domluvit
s majitelkou. Kam doručit? Je to přeci jen sto metrů! Platba předem? Není problém. U které banky máte účet? Celá akce mně
zabrala čtvrt hodiny času.
Seběhnu o pár pater níž na pobočku a o pár
minut si s květinářstvím potvrzujeme přijetí peněz a upřesňujeme si barvu
růží a čas doručení.
O hodinu později mně volá rozrušená máma.
Slyším stejné překvapení a stejnou radost, jako jsem poprvé cítila já. Růže
jsou prý nádherné a voní a ona i všichni v kanceláři byli v šoku,
když přišla drobná květinářka v zástěře s kolegyní, která jí
otevírala dveře, protože kytici musela nést oběma rukama. Prý ji skoro nebylo vidět. Jen se usmívám.
Střih.
Za půl hodiny mně volá květinářka. Jsem jí
vděčná za ochotu a děkuji jí. Ona mně kupodivu také děkuje. Takřka stejně
překotně, jako moje máma, mně líčí svůj zážitek a to, jakou jí udělalo radost,
když kytici doručovala. Jen se usmívám.
Miluju květiny. Ráda je dostávám a možná ještě
raději je dávám. A taky už vím, že někdy
jedna jediná kytice může udělat radost třem lidem.
Žádné komentáře:
Okomentovat