Trápil jsem se nad tím, jak je jeden kolega - říkejme mu třeba Pavel - nespolehlivý. O něco ho požádáte. Po týdnu se mu připomenete. Slíbí to poslat večer. Za týden už mu píšete denně. A když nakonec přece jen zareaguje, dozvíte se, že to, co jste potřebovali, není přece důležité. Po čase už nás to vědělo víc a to slovo "nespolehlivý" viselo ve vzduchu jako černý mrak.
Měl jsem toho kluka rád, ale štval mě čím dál víc, až se to nakonec hrozilo překlopit do alergie. Nespolehlivý, nespolehlivý, nespolehlivý.
Pak jsem šel jednou střílet z luku a zase mi to vrtalo hlavou. Jenže asi pomohl čerstvý vzduch, v hlavě se mi to otočilo: co je vzorem spolehlivosti? Třeba švýcarské hodinky? Nikdy vás nezklamou. Dokonalé, přesné, vždycky splní to, co od nich čekáte.
Najednou mi to došlo: jde o to, co od druhých čekáte. Kolik je očekávání, tolik je druhů spolehlivosti. Předtím bych byl řekl, že spolehlivý člověk splní, co slíbil. Splní to včas. Přijde včas. Nezapomíná, co má udělat. Nevymlouvá se, že měl něco důležitějšího.
Jenže on je tu ještě jiný prototyp spolehlivosti: spolehlivost starého solitérního stromu, dvěstěletého dubu. Můžete mu věřit, že ho vždy najdete tam, kde jste ho nechali. Můžete se pod něj schovat do bezpečí před větrem. Můžete na něj vylézt a rozhlídnout se do daleka. Když se ztratíte, jeho silueta na obzoru vám pomůže najít cestu zpět. Nikomu nestraní, je pro všechny (narozdíl od švýcarských hodinek). A přesně takovým druhem spolehlivosti vyniká tenhle můj kolega! Když se jednou stane vaším kamarádem, zůstane jím, ať si navzájem řeknete cokoli, i ve vzteku. Pokud dojde k tomu, že je něco důležité, věnuje tomu maximum pozornosti. Nemůžete na něm nechat ty malé věci, ale v těch velkých je i pro ostatní aboslutní jistotou.
Tak se mi povedlo vyhrát nad jedním ošklivým slovem. V tu chvíli zmizela i alergie na blízkého spolupracovníka, vzduch se vyčistil, atmosféra se projasnila. Pavel totiž není nespolehlivý. Pavel je výjimečně spolehlivý.
Žádné komentáře:
Okomentovat