pondělí 24. června 2013

#4 (Po)závodní euforie

Stojím na startu půlmaratonu a jsem nervózní. Potřetí se ujišťuji, jestli mám správně zavázané tkaničky bot a kontroluji, zda čip je na svém místě. Za chvíli startujeme. Lidé v koridoru okolo mě poskakují, rozcvičují se, rozhlíží se, loučí se se svými blízkými nebo si přejí hodně štěstí.  Konečně výstřel a za zvuku Smetanovy Vltavy se masa lidí dává do pohybu.

Běžím. Tělo se pohybem pomalu se zahřívá. Nejdříve vědomě kontroluji každý krok; po zhruba desítce minut se pohyb stane automatickým a nervozitu střídá pocit jakési podivně bezmyšlenkovité soustředěnosti, ne nepodobné transu. Tělo začne produkovat endorfin. Začínám pociťovat radost z pohybu. Už to samotné, je důvodem, proč alespoň čtyřikrát týdně obouvám běžecké boty.  Už to samotné je něco, co mě spolu se stovkami tréninkových kilometrů při troše štěstí dovede až do cíle.

Větší závod s mezinárodní účastí ale znamená více diváků. Lidé podél trati hřmotně povzbuzují. Tleskají, troubí, křičí. Nastavují přes zátarasy ruce, aby si s vámi plácli. Jste možná anonymní běžec startující z nejzazšího koridoru jako já, žádná hvězda. Ale jejich povzbuzení je adresováno i vám.  To spolu s endorfinem vytváří (ne)opakovatelný zážitek. Dodá vám síly, když už docházejí, přehluší bolest stehen a lýtek, křeč ve svalech chodidla, bolest hlavy, břicha nebo tlak na prstech nesvědčící o ničem jiném, než že se vám z nových bot dělají puchýře.  Když máte sil dost, tak vás atmosféra a ještě více nabudí.  Máte chuť okolostojícím lidem tleskat a křičet s nimi, zrychlit. A možná to taky uděláte.

To vše mě provázelo od prvního kilometru až na kilometr jednadvacátý a v cílové rovince mně umožnilo pokusit se o závěrečný sprint po kočičích hlavách.


Doběhla jsem už před dobrou půlhodinou a stále se usmívám. A usmívám se i teď, když si na ten zážitek vzpomenu. 

Žádné komentáře:

Okomentovat