Stojím na startu půlmaratonu a jsem nervózní. Potřetí
se ujišťuji, jestli mám správně zavázané tkaničky bot a kontroluji, zda čip je
na svém místě. Za chvíli startujeme. Lidé v koridoru okolo mě poskakují,
rozcvičují se, rozhlíží se, loučí se se svými blízkými nebo si přejí hodně
štěstí. Konečně výstřel a za zvuku
Smetanovy Vltavy se masa lidí dává do pohybu.
Běžím. Tělo se pohybem pomalu se zahřívá. Nejdříve
vědomě kontroluji každý krok; po zhruba desítce minut se pohyb stane
automatickým a nervozitu střídá pocit jakési podivně bezmyšlenkovité soustředěnosti,
ne nepodobné transu. Tělo začne produkovat endorfin. Začínám pociťovat radost z pohybu.
Už to samotné, je důvodem, proč alespoň čtyřikrát týdně obouvám běžecké boty. Už to samotné je něco, co mě spolu se stovkami
tréninkových kilometrů při troše štěstí dovede až do cíle.
Větší závod s mezinárodní účastí ale znamená více diváků. Lidé podél trati hřmotně povzbuzují. Tleskají, troubí, křičí. Nastavují přes zátarasy ruce, aby si s vámi plácli. Jste možná anonymní běžec startující z nejzazšího koridoru jako já, žádná hvězda. Ale jejich povzbuzení je adresováno i vám. To spolu s endorfinem vytváří (ne)opakovatelný zážitek. Dodá vám síly, když už docházejí, přehluší bolest stehen a lýtek, křeč ve svalech chodidla, bolest hlavy, břicha nebo tlak na prstech nesvědčící o ničem jiném, než že se vám z nových bot dělají puchýře. Když máte sil dost, tak vás atmosféra a ještě více nabudí. Máte chuť okolostojícím lidem tleskat a křičet s nimi, zrychlit. A možná to taky uděláte.
To vše mě provázelo od prvního kilometru až na
kilometr jednadvacátý a v cílové rovince mně umožnilo pokusit se o závěrečný sprint po kočičích hlavách.
Doběhla jsem už před dobrou půlhodinou a stále
se usmívám. A usmívám se i teď, když si
na ten zážitek vzpomenu.
Žádné komentáře:
Okomentovat