úterý 12. července 2016

#277 Chození do kostela

Jsem pokřtěný (asi ze zvyku), ale přesto nevěřím v Boha! Neříkám to proto, že bych se tím chtěl nějak chlubit, prostě konstatuji fakt. Přesto rád chodím do kostela. Ty monumentální stavby, ale i prosté (třeba dřevěnné bez jediného hřebíku), mě fascinují. Tolik peněz a úsilí se věnovalo do, dalo by se říct, zbytečných staveb. Když si prohlížím jednotlivé kamenné díly rozety, přemýšlím, co práce to dalo kameníkovi v lomu, co práce dělníkům na lešení. Lépe to formuloval Alain de Botton v knize Náboženství pro ateisty
V sekulárních částech světa je běžné, že i nevěřící, či vlastně nejvíc oni, oplakávají vrcholné období náboženské architektury. Lidé bez nejmenšího zájmu o náboženskou doktrínu se běžně doznávají k tomu, že se jim stýská po církevních stavbách, po charakteru kamene v kaplích pod kopcem, po kostelních věžích zahlédnutých za soumraku přes pole a snad i po velkolepých ambicích, díky kterým vznikaly chrámy pro uložení knih (judaismus) nebo svatyně uchovávající zubní stoličku osvíceného světce (buddhistický směr théraváda). Nostalgické dumání ale pokaždé končí neochotným doznáním, že s koncem víry nutně mizí i šance na výstavbu nových chrámů.

Přesto je to smutné courat v kostele jako turista, k tomu stavěny nebyly. Kostel je kostelem teprve se mší. Do kostela na mši pravidelně nechodím, proto jsem rád, že se mi občas naskytne příležitost tam zajít. Bylo by ujeté říct, že chodím rád na pohřby, ale děsí mě, když v krematoriu nad rakví krátkou chvíli blekotá někdo, kdo vás nejspíš nikdy ani neviděl. Zato v kostele možná mluví někdo, kdo vás provázel celým životem (křtil vás, oddával a nakonec i pochoval). A to se mi jeví jako mnohem důstojnější konec. Ale i svatba je v kostele jaksi důstojnější. Ženich s něvěstou na radnici odpovídají na otázku: „...berete si... ?“, zatímco v kostele skládají slib: „...odevzdávám se tobě … a přijímám tě...“ Pro příchod novorozeněte jsme si my, bezvěrci, taky ustanovili rituál, ale co je pitka ve srovnání s křtinami?

Nekřižuji se svěcenou vodou, ale s radostí se pozdravím úplně cizími lidmi pozdravením pokoje. Dumám nad všemi alegoriemi pokory a zamýšlím se nad textem kajícnosti: Mea culpa (moje vina). Jako turista kostel proběhnete, ale mše bývají dlouhé, takže máte dost času prohlédnout si mnoho detailů, které by vám jinak zůstaly skryty.

A ještě jednu věc řekl Jan Krajhanzl v rozhovoru Ukřivděnost bílého muže o církvích jako místo setkání (snad by šlo vztáhnout i na kostel)
...církve, které mohou být v době rostoucí polarizace společnosti vzácným místem, kde se setkávají a debatují lidé různého druhu – různých vzdělání, příjmových skupin, politických přesvědčení. Církve mohou sehrát mezi svými věřícími jakousi mediační roli: kultivovat dialog mezi lidmi v kontroverzních otázkách, podporovat je ve vzájemném respektu, v naslouchání, v porozumění
Těším se na příští návštěvu kostela. Snad to bude svatba nebo křtiny. Ale i ten pohřeb (v kostele vám připomenou, že každý jednou zemře, i když na to chcete zapomenout) bude lepší v kostele než v krematoriu.

čtvrtek 18. února 2016

#276 Prarodiče

Já vlastně ani nevím, jak to chodívalo jinde, ale když jsme byli s bráchou malí, babička, která s námi bydlela, už byla dávno v důchodu a byla pořád po ruce, aby s námi mohla vypomoct. Když jsme byli nemocní, byla s námi doma (mohla jsem spát u ní v pokoji a dívat se na Magion). Nemuseli jsme chodit ve škole na obědy, protože byla doma a denně vařila. O prázdninách hlídala nás i sestřenky. Vodila mě do školky a ze školky. Nikdy mě nenapadlo zjišťovat, jak to chodí jinde, považovala jsem to za naprosto normální rodinnou situaci.
Dneska, když už mám svoje děti, vím, že je babičkovská a dědečkovská výpomoc k nezaplacení. Vždycky, když melu z posledního a volám mamince o pomoc, věnuju krátkou soustrastnou myšlenku těm, kteří nemají prarodiče po ruce, nebo už je nemají vůbec a říkám si, jaký to musí být zápřah.
Jistě, že to jde zvládnout, ale je to neskutečná pomoc, mnohdy to věci zjednodušší, zrychlí. Můžeme si někam vyrazit a máme o děti postarané. Můžeme vzít ty starší do kina, na lyže, brusle. Můžu jít k doktorce jen s nemocným dítětem a ty zdravé zůstanou u babičky. Když byli v nemocnici, zastoupila mě babička jako doprovod u jednoho z nich, protože nebyli všichni spolu. Když chci pořádně uklidit, vezme si je babička ven. Když jsem v těhotenství chodila po kontrolách, hlídával dědeček, i když měl třeba po noční. Když jsem nemocná, vezmou si je naši "na prázdninky".
Dá se to zvládnout. Ale s babičkama a dědečkama je to mnohem jednodušší.

čtvrtek 11. února 2016

#275 Popelnice

Původně se tento příspěvek měl jmenovat Třídění, ale když jsem si to po sobě přečetla, zjistila jsem, že jsem vlastně tak trochu odbočila a inspirace přišla právě ve čtvrtek před dvěma týdny, kdy v naší ulici všichni vyvezou popelnice ven, protože v pátek brzy ráno jezdí popeláři.
Když jsme se nastěhovali do domku, už jsme tu měli jednu malou 120litrovou popelnici na nějaký odpad ze stavby. Mysleli jsme si, že pro naši tehdy čtyřčlennou rodinu s jedním miminkem nosícím plenky bude malá a chystali jsme se dokoupit větší. Dodnes nebyla větší potřeba - a to jsme v současné době pětičlenná rodina s nedávno ještě dvěma oplínkovanýma dětma.
Začali jsme totiž hned po nastěhování třídit odpad. Takové standardní třídění - papír, plast, sklo, kompost, zbytek. Běžně naplníme zhruba půlku popelnice. A já z toho mám radost, protože když na naší ulici vidím u jednotlivých domků třeba i tři velké popelnice, jsem ráda, že aspoň tímto můžu uklidnit toho ekologa ve mně.
Navíc u nás jezdí taková fajn sestava popelářů. Občas zapomenu popelnici nachystat k silnici, ale oni si ji přivezou, vysypou a vždycky ji vrátí na místo. Nenechají ji jen tak odloženou postávat u krajnice, pokaždé ji uklidí. Mimo to už nás poznávají, kdekoli se potkáme. Dnes dopoledne jsme se dokonce potkali auty ve vedlejší vesnici a oni mávali. Vždycky u našeho volají na klučíky, mávají, nechají je si všechno prohlédnout zblízka, osahat, zmáčknout čudlík...
Jsou to borci, jednou za čas jim upeču něco sladkého a čekám na ně. Jezdí totiž pořád stejně, vždycky včas. Jednou mi říkali, že naši motýli polepenou popelnici je radost vyvážet. Nápodobně pánové, díky vám jsou mé děti z této nevábné činnosti jako u vytržení.

čtvrtek 4. února 2016

#274 Best friend forever

Nevím kdy, ale určitě před hodně dlouhou dobou jsem si na dnešní den nastavila upomínku. O čem mám dnešní příspěvek psát. Rozhodně to bylo ještě tehdy, když jsem sem psávala pravidelně. A tu upomínku jsem si nastavila proto, že dnešek, den čtyřiačtyřicátých narozenin mého nejlepšího přítele, vyšel právě na čtvrtek, kdy jsem na řadě se svou radostí, tak abych náhodou nepsala o letním vánku, tlukotu srdcí svých andílků nebo o kráse rosy na okvětním plátku růže. Abych vám napsala o něm, o zrzavým plešatým zmetkovi, o škodolibým škodičovi, o řidičovi dálkovýho kamionu, o majiteli baru a vzoru všech nectností, o svým nejlepším kamarádovi.
Proč se s takovým člověkem vůbec kamarádit? Protože to byl on, kdo mi půjčoval svoje auto, abych se otřískala po získání řidičáku. Protože mě u sebe nechal přespávat, když jsem potřebovala. Protože díky němu mám dvě jména, spousta lidí mi dodneška neřekne jinak než Zuzano a pár z nich pořád neví, že se tak vlastně nejmenuju. Protože mě milionkrát někam zavezl, odvezl, přivezl. Protože mně rád dělal radost. Protože to kvůli němu dostala moje dcera své jméno. Protože to byl nejlepší parťák na dovolenou. Protože může za to, že jsem se začala potápět. Protože mu chutnalo všechno, co uvařím. Protože říkal ty nejoriginálnější lichotky. Protože s ním byla sranda a měl neuvěřitelný historky. Protože u něj v objetí bylo dobře. Protože když někoho necháte, aby vám dělal ostudu před celým letištěm, pak vás poblil v letadle nad Islandem a ještě se o něj postaráte, tak je to asi přátelství až do smrti. Ne, do smrti ne. Je to přátelství až za hrob.