pondělí 30. června 2014

#191 Ohňostroj

Kdo prvně vynalezl ohňostroj, už se asi nedozvíme. Kdyby si ho tehdy mohl nechat patentovat, jeho dynastie by z jeho vynálezu žily po léta. V každém případě tenhle vynález baví lidstvo po staletí. Nevím, kde se vzala ta nevšední fascinace právě tímto. Možná to souvisí se schopností podmanit si živel, který ze začátku lidi děsil, než pochopili, že jim ve formě ohně v krbu může i sloužit. Zjištění, že se dají vyrobit desítky a stovky různých světlic v různých barvách, bylo počátkem toho, čím se dnes živí lidé, kteří si tuto schopnost podmanili. A co víc – podmanili si i jistou část umění, kterému se dneska říká ohňostroj. A jako vrchol současného ohňostroje vznikl ohňostroj skládaný do hudby.
Pokusím se opominout nyní tu stránku ohňostroje, která děsí zvířata, a pokusím se zaměřit na tu, která fascinuje lidi. Ohňostroj skládaný na hudbu je vlastním druhem umění. Ano, umění, založeném na precizní technické znalosti, propočtech, ale také na fantazii tvůrce nebo tvůrců. Svérázným uměním k poctě živlů, které se tohoto umění zúčastňují. Pro radost všech, kteří jej sledují.
Pamatuji léta, kdy ohňostroj byl něco, co se dalo vidět maximálně tak na Silvestra nebo na oslavách nějakého politického výročí. A vzhledem k cenové relaci a dostupnosti rachejtlí to bylo něco opravdu výjimečného. S nově nabytou svobodou objevily se rachejtle nejrůznějších druhů (a bohužel taky kvalit) a ohňostroj si mohl vystřílet každý sám. Už nestačil samostatný ohňostroj. K ohňostroji přibyla hudba a s tím nově nabyté dojmy. A pak se jednoho dne třeboňská radnice rozhodla, že o půlnoci na Silvestra si ohňostroj vystřílí každý, tudíž je zbytečné, aby ho střílelo i město. A tak posunulo jeho střílení na novoroční večer. Neodvažuji se tvrdit, že byli první, kteří to udělali, bylo by to příliš smělé a nepravděpodobné. Ale rozhodně byli první v širokém, dalekém okolí, jelikož se postupně novoroční ohňostroj stal lákadlem pro turisty, takže dokonce začali na jeho střílení dojíždět i naši rakouští sousedé. Každého prvního ledna večer se náměstí plnilo více a více, dokud se i v okolních městech nezačala rozvíjet tradice novoročních ohňostrojů.
Pamatuji tu chvíli, kdy se náměstím z obřích reproduktorů rozlehla prvně hudba – snad Dobytí ráje nebo jiný Vangelis – a do jejích zvuků rozlétal se ze staré radniční věže ohňostroj do všech stran. A nakonec se ozval podpis tvůrců – dvě rány bez rachejtlí. Všichni si prvně mysleli, že něco nevyšlo. Časem se naučili, že je to tvůrčí podpis. A z rozrůstání počtu ohňostrojů při příležitosti kulturních akcí, jichž je v místním lázeňském městě víc než dost, naučili se rozpoznávat ty podpisy a vzájemně porovnávat kvalitu ohňostrojů od různých firem.
Ohňostroje se staly součástí všemožných oslav, ač už veřejných nebo soukromých. Ale jedno jim zůstalo společné – tvůrčí vklady a moment překvapení. A tak jednoho dne kdesi na Moravě slavila dívka svoje narozeniny. Proběhla oslava, večer se chýlil ke konci a její přítel ji vyzval na malou procházku. Když vylezli na jeden z místních kopců, dal jí jako dárek píšťalku. A požádal ji, aby pískla. Zapískala. Požádal ji, aby zapískala víc, pořádně. A tak zapískala pořádně. V tu chvíli se za dalším kopcem objevil malý soukromý ohňostroj. Na smluvený signál ho spustil jeho dobrý kamarád. Byl to nejlepší dárek, který toho dne dostala.
Lety mi slavnosti lehce zevšedněly. Snad protože bydlím v lázeňském městě, kde se vzhledem k neustálé obměně lázeňských hostů musí neustále něco dít. A některé z těch slavností končívají ohňostrojem. O Pivovarských slavnostech střílejí ohňostroj ze svých hradeb, kde třeba jednou předtím zapěla operní děva stojící na firemním kamionu slavnou Bocceliho píseň. Zažila jsem ohňostroj viděný svrchu, když jsem večer sjížděla autobusem z Baby do Českých Budějovic, který si střílel jeden tamní supermarket na své výročí. Na Nový rok se před ohňostrojem v Třeboni vypouštějí balóny štěstí a člověk sleduje, jak pomalu stoupají nad střechy domů a ztrácejí se za jejich štíty, než zhasnou všechna světla a reflektory a náměstí potemní na budoucí ohňostroj. Stejnou tradici zavedly místní lázně, takže když jsem letos odcházela z domova podívat se na ohňostroj, vítal mne pás stoupajících balónů, které vítr unášel houfně pryč přes rybník. Svítily na temnící se obloze jako osobité plující hvězdy. Jejich pouštění je tam dovedeno k dokonalosti, k zapalování slouží rozestavěné hořící pochodně zapíchané v trávníku.

Je však jeden ohňostroj, na který se vždy jdu podívat ráda. Mají ho na starosti rybáři a střílí se z ostrova na rybníku Svět, v jehož hladině se odráží. Vzpomínám na oslavy Jakuba Krčína a ohňostroj, který se na nich konal. Seděla jsem na hrázi a pozorovala to. Z hráze se linula hudba s vyprávěním a z ostrova vylétaly lampiónky, těsně nad hladinou se tiše šinuly pryč, jako by se držely za ruce se svými odrazy v hladině. Do loďky v přístavišti nastoupil Krčín a klidně vesloval směrem k ostrovu. A když se k němu blížil, spustil se ohňostroj a Krčín… zmizel ve tmě. Vzal si ho čert. V záplavě ohňostroje. Bylo to tak krásně tajemné a nečekané… V davu jsem slyšela směsici jazyků podle toho, kdo všechno z turistů se přišel podívat. A všichni si odnášeli příjemný tajemný zážitek z toho, jak se na rybníku objevil čert… Možná tam pořád ještě někde bydlí…


čtvrtek 26. června 2014

#190 Řídit a řadit

Řidičský průkaz mám od osmnácti let, i když jsem v té době netušila, jestli se vůbec k nějakému autu dostanu. Měla jsem štěstí, hned v den, kdy jsem si vyzvedla čerstvý řidičák, mě jeden známý nechal řídit svou drahocennou káru. Chcíplo mi to před přejezdem, ale jinak jsem zkouškou prošla. V následujících pár letech jsem vystřídala celkem dost různých aut od různých známých. Chodila jsem totiž se šipkařem a u šipek se strašně pije. Mě alkohol zrovna dvakrát nikdy neoslovil, tak jsem byla brzy jmenována za dvorního řidiče mého nynějšího muže a jeho známých, se kterými šipky hrál. To, že jsem se minimálně jednou týdně za volant dostala, a že jsem vystřídala několik aut, mně dodalo řidičské sebevědomí, takže jsem například ve dvaceti odřídila sama cestu do Jeseníku a zpátky, ve dvaadvaceti kus cesty do Chorvatska, ve třiadvaceti několikrát cestu z Peuerbachu (u Linze) domů.
Od třiadvaceti let mám svoje auto a několik let jsem jezdila denně. Řídím ráda a hrozně mě to baví. Nedávno jsme jely s kamarádkama na chatu pod Kralický Sněžník a protože ony už tam byly rok předtím, jela jsem celou cestu za jednou z nich. Vedla mě tou nejkratší cestou (nejkratší neznamená nejrychlejší), která vedla místy po okreskách, pár kilometrů dokonce po nějaké prašné skoropolňačce. Kluci spali, tak jsem si klikatou, kopcovitou cestu, místy rallye, užívala.
Řízení auta mě fakt baví, ale nedokážu si představit, že bych jednou dostala do ruky auto s automatickou převodovkou. Řazení k řízení prostě patří a oboje mi dělá radost.

pondělí 23. června 2014

#189 Divadelní předplatné

Jako malou by mne nikdy nenapadlo, že se jednoho dne stanu abonentem místního divadla a budu celkem pravidelně docházet na rozličná představení. Divadlo je takovou černou skříňkou, u které nikdy nevíte, co se v ní objeví, až ji otevřete. Ano, správně píšu „Co se v ní objeví“, ačkoliv byste mohli navrhnout, že při jejím otevření už to tam přeci dávno muselo být. Omyl, v divadle se to objeví teprve při otevření, protože ani herci sami netuší, co se během představení stane. A vlastně to neví ani sami diváci, jelikož občas sotva tuší, na co vůbec přišli. A pokud to vůbec tuší, občas sami žasnou, co se z toho vyvinulo.
Dostat se mezi předplatitele nebylo zrovna lehké, naše divadlo je sice krásné a staré (údajně třetí nejstarší u nás), ale je poměrně malé, navíc část předplatitelských míst mají trvale v držení lázně pro své pacienty. Když se mi to po několika letech podařilo, bylo to velmi milé, jelikož mi to přece jen umožňovalo shlédnout představení za takové peníze, které by mi v Praze neposkytovaly ani právo otevřít dveře divadla.
Za těch několik let jsem měla tu čest vidět na živo množství herců a her různých kvalit – a tím myslím jak her jako takových, tak i jejich provedení. Je zvláštní, že v člověku občas nejvíce zakoření scény a prvky, které do hry vlastně ani nepatřily. Je mi líto, že nemohu pochválit některé herce, jelikož nejsem divákem mýdlových oper, ze kterých je zná většina televizních diváků. A tak třeba mohu říci, že jsem viděla krásné ztvárnění Carmen s herci, kteří hráli v Ordinaci v růžové zahradě, avšak nejsem schopna říci jediné jméno. Ale v hlavě mi uvízla scéna, jak si Carmen v lavoru nejdříve umyla nohy a poté si teprve myla vlasy – naživo, na jevišti. A do konce představení jí zase uschnuly. Máloco popíše nespoutanost postavy tak jako tahle maličkost a docela ráda bych věděla, z čí hlavy to bylo. Nikdy bych nevěřila, že zažiju špičková zpracování některých zcela klasických her, na které by mne nikdy nenapadlo jít, a budu je schopna obrečet nebo dokonce odměnit herce potleskem ve stoje. A že budu schopna něco takového i v případě, že ta hra vypadala zcela neznámě a neškodně. O tom, co dokážou režie a herci provést se hrou, mne přesvědčilo třeba i zcela nepatetické a celkem veselé zpracování Šrámkova Stříbrného větru, na který jsem vyrážela s přesvědčením, že ho musím nějak přetrpět.
Ano, herecké koncerty některých herců mne přesvědčily, že na ně kdykoliv vyrazím znovu. Dokonce i dvojí zpracování hry Shirley Valentine prvně s paní Kronerovou (které nebylo v předplatném) a podruhé s paní Stašovou mne utvrdilo v tom, že to první bylo lepší. Zjistila jsem také, že pokud vychází divadlo na všední den, je příjemných osvěžením, zatímco připadne-li na víkend, poněkud ho narušuje. Ale pokud se vám trefí do nálady, pak ve vás zanechá zážitek, který si s sebou ponesete roky. A donutí vás přemýšlet a někdy si dokonce během představení srovnáte myšlenky na něco, co bylo důležité.
A tak jsem třeba po rodinných dohadech ohledně skladování mikrotenových sáčků v neskutečných množstvích vyrazila na nádhernou hru, ve které se Matěj Hádek snažil o totéž – vyhodit panu Zindulkovi přemíru mikrotenových sáčků. Nakonec se mu to povedlo s nabídkou, že jich zachová pár stovek a všechny ostatní vyhodí. Myslím, že popisovat záchvat smíchu, který jsme v tu chvíli já i moje sestra dostaly, je zcela zbytečné. Mimochodem, nádherná hra. Ale v paměti zůstal třeba pan Krytinář, kterého běhali herci v Hráčích od Gogola neustále chytat na rampu, neboť reflektory díky jeho vzrůstu mířili mu přímo do očí, takže několikrát málem zahučel do orchestřiště. Pamatuji dokonale tuhou Cardovu tvář v Blbci k večeři ve chvíli, kdy už všichni ostatní herci vypadli v záchvatech smíchu z rolí, diváci také slzeli smíchy a on pořád držel dokonalou nechápající tvář. Vůbec ono to vypadávání z rolí je vždycky vděčným tématem a viděla jsem ho dost, protože někteří herci se tím navzájem celkem baví.
Když se teď ale zamyslím, mezi všemi scénami, které se mi vybaví, mi úsměv vždy vyvolají dvě, které plánoval sám život. Tedy minimálně alespoň tu první. S Martinem Dejdarem jsem viděla několik her, hlavně tedy komedií, a když opomenu jeho „model na Spartaka“, kdy stál v řecké sukénce na konferenčním stolku a předváděl své svaly pod vrstvou sádla se slovy: „Podívejte se na to břicho! Ani gram tuku!“, byla to jiná komedie, ve které si odbíhal z bytu a pak v předtočených zvukových sekvencích jakoby křičet z chodby paneláku, která rozesmála celé divadlo a to zcela neplánovaným způsobem. Když tam takhle pobíhal sem a tam, aby správně stíhal předtáčky, povedlo se mu nechtěně vyhodit si dveře z pantů. Bohužel ne však ze všech, ale pouze z těch vrchních. To způsobilo totální zkřížení oněch dveří a tím pádem i jejich definitivní neprůchodnost aspoň do přestávky v představení. Zvuk však na nikoho nepočká. Zatímco tedy vynervovaně kroužil po jevištním bytu, ozval se jeho vlastní hlas volající z chodby paneláku na svou divadelní ženu. Diváci napjatě sledovali onu scénu a čekali, jak si s tím poradí – a poradil si. V nastalém momentě jeho zoufalství z něj vypadla asi jediná možná věta, kterou mohl říci: „To já si občas sám se sebou takhle povídám.“ A byl za ni odměněn výbuchem smíchu a potleskem.
Druhá z těch mnoha scén se týkala již děkovačky. Máme ve městě dost výborných květinářů, někteří z nich si brousili své umění na vazačských soutěžích. Myslím, že kytkou, kterou dostali herci zde po představení, se klidně mohli kdekoliv pochlubit. Souborné dílo Williama Shakespeara ve dvou hodinách je samo o sobě dosti zběsilé a ulítlé představení. A Romeo a Julie formou SMS: „Milujes me? Smajlik. Tecka.“ vypovídá o všem. Po představení se opět nesly květiny. Svého času býval zvyk, že muži dostávali květiny od ženy a ženy od muže. A jelikož toto představení táhli tři herci, vyrazila dívka s kyticemi, aby je tedy předala. Nevím, zda to byl záměr onoho herce nebo jenom momentální popud, ale stalo se toto: Ve chvíli, kdy předávala onu první květinu, byla uchopena celkem pevně a políbena natolik hluboce, že neměla překvapením ani šanci se bránit. Zůstala stát tumpachová lehce vrávorajíc neschopna slova, pravděpodobně ze strachu, že ve své funkci nemůže reagovat způsobem, kterým by herce urazila.  Když přistupovala k dalšímu herci, držela květinu nastavenou asi jako pyrotechnik předávající bombu, s očividným úmyslem co nejrychleji utéci při prvním náznaku jakékoliv snahy o sblížení. Matně si vybavuji, že třetí květinu snad již předával mladík. Divadlo se, bohužel, tentokráte pobavilo ani ne tak na její účet, jako spíše absurdností celé situace. A tam někde skončilo nepsané pravidlo ohledně předávání květin.

Na to vše jsem si vzpomněla a vybavila si v divadle na posledním představení tohoto půlročního předplatného. Nesmím si nechat utéct zápis na další půlrok. Přes prázdniny předplatné nefunguje, ale nemusím se bát, určitě bude divadelní festival a množství dalších akcí. Tady se pořád něco děje. Ale doufám, že v dalším předplatném bude zase něco, na co bude stát za to jít se podívat. A možná to bude něco, o čem ani nebudu vědět, že to za to stojí. Za poslední roky jsem si stejně navykla přečíst si, co je v nabídce, když si předplatné pořizuji, a pak na to klidně zapomenout a nechat se překvapit. A tak chodím do divadla s otázkou: „Copak nás asi dneska čeká? Komedie? Drama?“ A teprve v divadle zjišťuji, na co jsem vlastně přišla. A žasnu… Někdy doslova.

Vložený trvalý odkaz obrázku


http://photos-a.ak.instagram.com/hphotos-ak-xpa1/10358399_1435784193346992_1194074752_n.jpg


neděle 22. června 2014

#188 Magická hlubina

Mám ne zcela tradičního koníčka – jednou za čas se navleču do těsného oblečku z kaučuku, na záda si hodím cca 25 kilo a lezu do prostředí, které je lidskému tělu naprosto nezvyklé. Vznáším se jako ve stavu beztíže, nechávám se hýčkat všudypřítomnou vodou a užívám si pocit, že alespoň na půl hodinky do podmořského světa patřím. Takové je potápění.
S životem pod mořskou hladinou jsem se seznámila před několika lety jako špatný plavec a velmi mizerný šnorchlař. S vědomím těchto svých dvou (ne)schopností bych se nikdy, ale opravdu NIKDY na potápění nedala… nebýt toho okouzlujícího pohledu, který se mi mezi panickým plácáním na zvlněné hladině a dávivým vykašláváním slané vody naskytl. Osud, Bůh nebo náhoda – někdo tomu chtěl, že můj první kontakt s mořem proběhl v egyptském letovisku na pobřeží jednoho z nejkrásnějších korálových moří na světě, které si oblíbil i Jacques-Yves Cousteau. Rudé moře.
Vnitřní moře Indického oceánu s rozlohou necelého půl milionu kilometrů čtverečních patří mezi nejnavštěvovanější potápěčské lokality. Přesto, díky přísným podmínkám, poskytuje zachovalou, lidmi téměř nedotčenou podmořskou scenérii a ten nejbarevnější a nejživější život, jaký si dokážete představit. Vybělený písek ostře kontrastuje s tmavou základnou korálových útesů a všemi barvami vybarvené korály kouzelných tvarů vytvářejí výsledný dojem, s jehož nádherou se nemůže srovnávat ani ta nejkrásnější zahrada světa. Mezi tím vším se prohánějí rybky různých velikostí a barev – tlumených i neonově zářících. Stačí se jen okamžik nehýbat a jen se nechat volně kolébat vlnami a připlavou se podívat až k vám. Jsou zvědavé a chtějí si šnorchlaře a potápěče prohlédnout zblízka, stejně jako oni je. A jako koruna vší té nádhery se sem vodní masou prodraly sluneční paprsky, které budí dojem svatozáře a v korálových průrvách tvoří dechberoucí světelné obrazce a zákoutí.
Tohle všechno způsobilo, že jsem o několik měsíců později stála v bazénu a zkoušela se poprvé ve svém životě zanořit pod vodní hladinu a pod ní dýchat. Dnes se usmívám tomu, jak mi ten zkušební ponor tehdy připadal jako otřesný zážitek. Mnohakilová výstroj mě tížila, do masky mi tekla chlorovaná voda, neustále jsem se vynořovala na hladinu a drtivé objetí vody mě svíralo hrudní koš tak, že jsem se nemohla nadechnout. Ale stačil pouze pevný stisk ruky zkušeného instruktora potápění a uklidňující pohled do jeho očí. Najednou jsem ležela na dně a ztěžka jsem dýchala svůj první příděl vzduchu pod vodou. Byla jsem ryba.
Zkušební ponor mě neodradil, naopak. Podpořil mě v mém odhodlání dobýt vodní svět. Stejně tak jako ten nejlepší instruktor, kterého jsem mohla potkat. Netrvalo dlouho a znovu jsem byla v onom egyptském letovisku, kde jsem propadla podmořskému životu. Bylo to o rok později, já jsem byla vybavená spoustou nově nabytých znalostí o přístrojovém potápění, měla jsem za sebou několik výukových ponorů, v ruce čerstvou certifikaci potápěče a přes zadek spálený od sluníčka jsem dostala ploutví – přijímací rituál mezi potápěče. Obohacená o nádherný, s každým ponorem stále se opakující zážitek. A s tou nejdůležitější věcí, kterou by měl každý potápěč před zanořením mít. Respekt k vodě.

Dovolte mi dnešní mimořádný nedělní příspěvek věnovat mému nejlepšímu kamarádovi Hlavovi, který přesně před třemi lety při potápění ve Francii zemřel. Chybíš mi každý den, compañero...

pátek 20. června 2014

#187 Dojíždění do práce

Mimořádný příspěvek od Luboše Račanského

…lodí vlakem metrem a pak tramvají…

Nechtěl jsem, aby moje děti vyrůstaly ve městě, ačkoliv pracovně jsem na Praze v podstatě závislý. Dojíždění mi nevadí, jsem na něj zvyklý už od gymplu. Vzpomínáte na svou školní docházku? Nejpozději chodili spolužáci, kteří bydleli nejblíž. Dojíždění vás nutí vyrážet z domova včas a rovněž včas odcházet z práce. Já to mám od dveří domu ke dveřím kanceláře hromadnou dopravou hodinu a půl. Srovnejte to s někým, kdo bydlí v Praze a dojíždí klidně i hodinu.

Důležité je tento čas strávit smysluplně. Cestou jsem offline. Je to dobré pro zachování duševního zdraví. Na většině území je stejně mizerné pokrytí a i když je to místy lepší, tak na telefonu stejně nezvládnete víc, než sjet lajnu na twitteru. Díky tomu přečtu, kromě týdenníku Respekt, i dost knih. Doma mě čeká manželka, dvě děti a rozestavěný dům, takže na čtení moc prostoru nezbývá.

Na autobus nebo vlak se nabližuju (výjimečně jedu celou cestu) autem, kde se, zatím, číst nedá. Ovšem můžete poslouchat audioknihy nebo podcasty. Na motivy třináctidílné knižní série o české historii od Petra Hory-Hořejše vznikl v Českém rozhlase pořad Toulky českou minulostí. Na Vltavě sledovali po celý rok symbiózu rockové hudby a poezie v projektu v projektu Ro(c)k v poezii. Na Radiu Wave doporučuji dva pořady, Ve vlastní šťávě (Michal "Rachad" Hromas o gastronomii) a Bourání (Adam Gebrian rozhovory převážně s architekty). Knihovna Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně poskytla audioknihu Tomáš Baťa: Úvahy a projevy, kterou namluvil Alfred Strejček. O své posedlosti učením se už jsem psal. Jestli to máte stejně, tak vám třeba udělá radost 6 Minute English od BBC. Ke klasickému vzdělání patří i znalost Bible, ale ta kniha je především dlouhá, že? Ze Starého zákona vím o Tóře, kterou načetl Jaroslav Achab Haidler. Celý Nový zákon je k dispozici díky překladu Bible21.

Nemyslete si, že občas jen tak nekoukám z okna, ale to spíš na trasách, kde nejezdím tak často. Občas mě mile překvapí setkání s nějakým známým. A jak to máte s dojížděním vy?

čtvrtek 19. června 2014

#186 Obnošený hadr

Nevím, jestli to máte stejně, ale já mám ve svém životě pár kousků oblečení, které nejdřív nosím pořád dokola a později, když už jsou nenositelné, je odmítám vyhodit. Různě je vyspravuju a říkám si, že na doma jsou ještě dobrý a pak už je jen skladuju ve skříni a říkám si "Při příští čistce šatníku už to vyhodím." Nevyhodím.
Ještě nedávno jsem si myslela, že mám takový obnošený hadr ve skříni jen jeden - červené pánské tričko s logem fotbalového klubu FC Stavoartikel Brno. Dostala jsem ho před 13 lety od manžela. Potkali jsme se na koupališti, viděli jsme se podruhé v životě, já zmokla komplet se všema svýma věcma a a on bouřku ustál pod střechou. Nabídl mi své tričko, aby mi nebyla zima. Ptala jsem se, kam mu ho mám vrátit a on řekl, že si ho můžu nechat. Nosila jsem ho denně celého půl roku, který zbýval do okamžiku, než jsme spolu začali chodit, a když se pralo, byla jsem jak bez ruky. I později jsem ho pořád ráda a často nosila. Bylo už vytahané, u vyšívaného loga se začínalo trhat, límeček byl místy prodřený, podařilo se mi ho pokapat savem. Pořád jsem ho ale nosila. Nedávno jsem ho našla na spodku komínku triček a říkala jsem si, že už ho musím vyhodit. Nevyhodila.
Vzadu ve skříni úplně na dně jsem ale při úklidu objevila jiný poklad. Mnohem nošenější a ošoupanější, než ono červené tričko. Starou kostkovanou košili. Mám ji co pamatuju a vsadím se, že jsem ji kdysi i po někom podědila, protože není možné, abych ji tak obnosila sama. Možná i ten, po kom jsem ji zdědila, ji od někoho zdědil. Je z příjemného materiálu a hrozně ráda ji nosím (i teď). Když mi bylo nějakých dvanáct, rvala jsem se s naším novofundlem a ten mi roztrhl rukáv. Tehdy jsem si poprvé sedla za šicí stroj a rukávy ustřihla a ukázkově zahnula. Proto ji mám tak ráda. Za ty věky je z ní opravdu hadr. Látka je zteřelá a téměř průsvitná, knoflíky každý jiný a napůl vyrvané z látky, límec je po celé délce pro šoupaný a na zádech se mi tenká a slabá látka roztrhla. Řekla jsem, že ji vyhodím. Nevyhodila, zašila, další měsíce nosila.
Teď se mi na zádech začala podél jizvy znovu trhat. Řekla jsem, že už ji opravdu vyhodím. Jo, dnes už to opravdu udělám. Napíšu na ni ódu na 1000 radostí a pak poletí do popelnice. Dnes...


Nehodila by se ještě na hadry?
Mimochodem, ty kraťasy jsou další takový "věčný kostlivec ve skříni".

středa 18. června 2014

#185 Fyzická bezprostřednost

Blížíte se chodbou k výtahu, někdo stojí ve stínu před ním. Je pondělní dopoledne v práci, takové všelijaké, jak už pondělí bývají. Přijdete blíž a najednou si uvědomíte, že do výtahu vstupuje kolegyně z vedlejší kanceláře a potichu si zpívá. V pondělí ráno! Měl jsem díky ní pěkný den až dlouho do odpoledne. Vlastně se neznáme, ale tohle mi ji nějak přiblížilo.

Nasednete do auta se třemi do té doby neznámými lidmi, se kterými jste si domluvili spolujízdu. Žena sedící vedle vás si sundá boty a ponožky a uvelebí se na vedlejším sedadle s bosýma nohama křížem. Pak začne mluvit o svých plánech na příští měsíce. Jako by se nechumelilo. (Což by koncem listopady klidně mohlo nastat.)

Takové a ještě jiné podobné projevy lidské (a nebo živočišné) bezprostřednosti mě fascinují. Je to díky kontrastu s tím, kde pracuju a jak jsem byl vychován? Netuším. Ve škole jsem za tyhle věci býval hodně napomínám. Je v tom něco nesmírně přitažlivého, když někdo dokáže zůstat sociálním živočichem, respektovat do jisté míry své okolí a jeho normy – a přitom se na povrch stejně vydere něco malého, přirozeného.

Sprostá slova mezi to nepatří. (Možná jen, jsou-li vzácná či vtipná). Bude to prostě ten signál „cítím se v bezpečí, cítím se dobře, nevadí mi dát to najevo“.

PS: Víte, že s hvízdáním to na některých místech není úplně jednoduché?

Ever Wonder Why: We Don’t Whistle

pondělí 16. června 2014

#184 Ahoj postýlko

„Ahoj postýlko, jsem doma! Chyběla jsem ti?“ Tak asi takhle nějak se hlásím vždy, když dorazím odněkud z výletu. Ano, bez ohledu na to, jak dobře se mi kde spalo, vlastní postel je vlastní postel. Člověk jí zná opravdu důvěrně, mnohdy si ji taky zařídil dle svého, koupil si rošt a na něj matraci, která vyhovuje jeho potřebám a zvyklostem. Ví, jak si do ní lehnout a jak se v ní rozvalit, je zvyklý na to, že stojí u stěny nebo naopak uprostřed místnosti, ví, že když hodí ruce za hlavu, nebouchne se o zeď… Ví taky to, jak dlouhou má peřinu a že když si ji přetáhne přes ramena, nebudou mu z ní koukat nohy, nebo není zbytečně úzká, široká, tenká nebo těžká… Pamatujete tu dobu, kdy vás babička přikryla prachovou peřinou, která se kolem vás rozsypala a pohřbila vás ve svých útrobách? A nedej bože se sesypalo všechno peří do jednoho rohu, který upadl z postele, a vás jako dítě stálo veškeré zbylé síly vrátit peřinu na postel, znovu ji roztřást a vlastnoručně se do ní zase pohřbít. Prostě vlastní postel je vždy vítaný společník – to potvrdí každý snad s výjimkou těch, kteří jsou nuceni v ní trávit čas nad rámec svého vlastního chtění.
Postel je místem, kde člověk tráví až třetinu svého života. Když opomineme tu zábavnější část, která se v ní obvykle provozuje, ale není na ni nutně vázána, je postel vskutku tím nejlepším společníkem, když je nám nejhůře. Dá se do ní ulehnout a všechno zkusit zaspat. Dá se do ní schoulit do tepla, když je nám zima. Snídaně do postele nebo kniha do postele jsou samy o sobě pojmem, se kterým si většina z nás spojuje pohodu. Vždyť vlastní postel je vlastně i výdobytkem moderní doby. Dřív se spalo na peci nebo na rohoži, na ponorkách jsou postele dokonce sdílené. Ale znáte tu pohádku o medvídcích?“ Někdo seděl na mé židličce, někdo jedl z mé mističky a někdo spí v mojí postýlce!“ To je ale vrchol drzosti obsadit někomu postel!
Postel je pro nás něčím jako pelech pro psa. I já, která jsem schopná usnout i na fošně položené na dvou kozách ze dřeva nebo na tvrdé podlaze, se ráda vracím do svoji postele. Díky svému způsobu spaní nemám na postel zas tak vysoké nároky, protože jsem se naučila spát na zádech a jak usnu, tak mne ráno najdete. Občas si ze mne dělají legraci, že spím v pozoru anebo jako v rakvi s rukama založenýma na prsou. V tom případě vlastně nepotřebuji nic moc měkký povrch. Když člověk správně srovná zadek a záda a zrelaxuje, neřeší, jestli je páteř v rovině, když se otočí na bok. Neotočí se, protože jakmile pozbude vládu nad svým tělem, až do procitnutí nenajde energii ji znovu hledat.
Přesto je postel jakýsi chrám, do kterého se vracíme, a sny, pokud jsou dobré, jsou nejlepší kulturní zážitek, na který se těšíme. Vlastně na máloco se těšíme tak moc jako na to, až se budeme moci vyspat ve vlastní posteli. Lidé se mne často ptají, kdy já vlastně spím. Odpovídám kdykoliv a kdekoliv. Najdete mne spát v autobuse cestou do práce, najdete mne spát v autobuse cestou z práce. Někdy mám pocit, že kdybych se opřela o sloup, usnu klidně i tak. Konec konců, spát s otevřenýma očima mne kdysi vidělo několik spolutáborníků a prý jsem vypadala jako mrtvola. Ani tak moc mne to nepřekvapilo, protože moje sestra říkala, že nikdy neví, kdy spím a kdy ji šmíruju. Ty časy jsou dávno pryč. Pokoj mám vlastní a mohu si v něm zaskřípat zuby anebo i zachrápat, pokud jsem zrovna nastydlá. Ale postel… Jó postel… Sice je mi líto času, který prospím, ale zato naopak ráda spím. A tak kdykoliv, kdy se odněkud vracím, těším se na ten kousek nábytku, který mne zahrne svou náručí a nechá mne uvolnit všechny ty kilogramy, které s sebou vláčím světem.

A tak bez ohledu na pohodlnost nebo vyhřívání cizích postelí jsem vždycky ráda, když zase přijedu domů a naleznu tam ty svoje necelé dva metry čtvereční, které mne uvítají celou svou existencí. Uložím se pěkně na záda, počkám, až se uvolním, pak nadzvednu zadek, narovnám záda k matraci a nožičky pěkně natáhnu. Za nějakých pět, deset minut mne nikdo nedonutí, abych se byť jenom pohnula. Kdo by se vlastně namáhal hledat všechny své údy, když je právě pozbyl. Jenom v hlavě se líně převalí hlásek těsně předtím, než umlkne také. „Ahoj postýlko, chyběla jsem ti? Ty mně moc.“

sobota 14. června 2014

#183 Když to funguje

Šel jsem si takhle po mostě a najednou mi na hlavu káplo něco vlhkého. Inu, nad řekou létá všelicos… ne, nebyl to racek. Podíval jsem se nahoru a uviděl veliký mokrý závěsný květináč, ze kterého visely girlandy květů. A mezi nimi kapala na zem voda. Bylo jasno, slunečno a kousek před sebou jsem uviděl i pachatele: oranžové auto s malou cisternou a chlapíka s dlouhým nástavcem na hadici. Zrovna zavlažoval další visutý záhonek.


To mokré kápnutí mě nějak potěšilo. Vida, i v našem městě někdo zalévá kytky. Někdo, kdo pomáhal vytvářet systém městské samosprávy, prosadil, že k tomu patří i něco navíc. Někdo, kdo bydlel ve městě a volil zastupitelstvo, vytvořil atmosféru, ve které jsou květiny na ulicích nikoli plýtváním, ani politickým gestem, ale radostnou samozřejmostí.
Možná ten někdo byl jako já zkraje 90. let v Rakousku. Možná se tam něčím nakazil. A nakazilo ho to dovnitř, ani o tom neví, a už tu samozřejmost květin ve veřejném prostoru přenáší i na lidi okolo sebe. Jsem rád, když jsou tyhle nemoci mezi námi. 

čtvrtek 12. června 2014

#182 Zkoušky

Možná si říkáte, že se opakuju, že jsem přece nedávno o nějakých zkouškách charakteru psala. Dnes mám na mysli opravdové zkoušky, ty ve škole.
Samozřejmě nejsem blázen, který by si řekl: "Jé, příští týden mám důležitou zkoušku z ekonomie, já už se tak těším a nemůžu dospat." Ne, bývám nervózní, mám strach, jestli zkoušku složím, těsně před mě i bolívá nervozitou břicho a jestli nemůžu dospat, tak to není nadšením, ale naopak obavami. Přesto je vyhledávám. Ne nijak divoce, ale tak pomalu je do svého života propašovávám, ideálně po jedné jednou za čas.
Taková zkouška je v podstatě prospěšná věc. Nutí nás se do učení ponořit, být ve střehu, trénovat mozek. Možná se vám to zdá nepravdivé klišé, ale obzvlášť na mateřské dovolené je potřebuju jako sůl. Mozek atrofuje jako sval a když dennodenně používáte ten svůj jen na jednotvárné a jednoduché úkony, najednou si všimnete, že se vám nenápadně jeho výkon začal zmenšovat. Že si nemůžete vybavit některá slova, nebo si slůvka pletete za jiná, podobná. Pak přichází vhod tréninky zanedbaného orgánu. Někdo luští křížovky, sudoku, hlavolamy, jiný (jako já) zvolil zkoušky.
Když jsem dělala státnice (po 8 měsících na mateřské dovolené), zařekla jsem se, že už nikdy do žádné školy nepůjdu, abych měla pokoj od učení a zkoušení. Vydržela jsem to přesně 15 měsíců. Pak jsem začala chodit do jazykovky na angličtinu. Nejdelší pauza mezi studii v mém životě nastala před dvěma roky, trvala 16 měsíců a nebyla tak úplně dobrovolná. Chtěla jsem pokračovat v angličtině, ale kvůli očekávanému příchodu Mladšího na svět bych nedokončila semestr, tak jsem jazykovku odložila. Přibližně v půlce jsem si navíc pauzu krátila samostudiem španělštiny.
Ač zkoušky nemáme zrovna v lásce, jsou pro nás prospěšné. Udržují náš mozek, paměť i scbopnost uvažovat trénované.
Odpoledne jednu budu skládat, tak na mě myslete :)

pondělí 9. června 2014

#181 Z virtuální reality do líného života


Kdysi jsem na sebe prásknul, že jedna z mých chorob je nezřízené sociální obžerství. Nesmírně mě těší tahat k nám domů lidi. Známé, přátele, neznámé i nepř..., ne to ne, ale klidně lidi z ulice. Jednou jsme takhle zatáhli k nám domů na kafe i zájemce o koupi protějšího domu a dnes jsou to naši přátelé a jaká náhoda i sousedi. Sousedi, kteří jednou přiznali, že jsme byli důležité PRO při výběru toho zchátralého statku, který jim už 6 let šetří starosti, co s vydělanými penězi.

Když kolem nás nechodilo dost lidí k ukojení naší obsese, začali jsme provozovat kavárnu u nás doma, pak v Sedlčanech, pak zpátky doma soukromý gurmánský klub a mně je to pořád málo. Jitka o mně prohlašuje, že žiju na sociálních sítích, ale to vlastně není přesné. Já ty sociální používám hlavně jako sítě. Ty také mají oka, aby prošla voda, ale rybky uvízly. Já takhle třídím vodu - cizí krevní skupiny od rybek mé krve.

Už jsem se přiznal k jedné slabině, mou další je, že jsem lenoch se špatnou pamětí. Jsem tak strašně líný si pamatovat, co jsem kde komu vykecal, že vykecávám pravdu. A nebo raději neřeknu nic. Díky tomu si nemusím pamatovat, jakou že to mýdlovou bublinku sirouhlíku vypouštím a mé líné já si přede. Ten samý přístup pak používám i na oněch sociálních sítích. Mé provázky skutečnosti splétají očka sítí, na která když se lapíte, víte i poměrně přesně, co vás čeká. Můžete být překvapeni tím, co jsem neřekl, abe považuji ze za dostatečně konzistentního, že si troufám tvrdit, že to může obraz jen dokreslit, nikoliv přemalovat. I to je vlastně jen projev mé lenosti. Zajišťuje mi to, že se s námi chtějí potkat jen lidé, kteří s námi mají opravdu něco společného. Nikdy jsme se neviděli, ale znáte takový ten pocit, že někoho znáte už roky přesto, že ho vidíte už asi pět minut? Takoví k nám jezdí lidé.

Největší radost ale moje sociální nenažranost cítí, když se skutečně s někým potkám. Když mě někdo poctí takovou důvěrou, že se rozhodne strhnout masku stylizace, kterou s sebou nutně virtuální realita nese. Ta maska je bezpečná a konejšivá a tak nás občas pošoupne ke sdělení něčeho, co bychom tváří v tvář řekli jen s velkým sebezapřením a obavami z výsměchu a odsouzení. A najednou po nás někdo chce, ať ji odložíme, ať se jdeme ukázat naživo. Ať jdeme přiznat, kde se vidíme v jiném světle, než se prezentujeme na netu. Někdo se zkrášluje, někdo haní, nejčastěji obojí a každý na tom svém místě. Ta místa mají jedno společné, často jsou to jizvy, někdy dokonce ještě otevřené rány.

Tak jsem vám chtěl říct, že si nesmírně vážím, když na to kývnete. Když se odvážíte věřit mému mediálnímu obrazu natolik, že svolíte k setkání. Svět není jednoduché místo a magorů nebezpečnějších, než je jeden Kořínek, je v něm vždycky aspoň o jednoho víc, než by bylo fajn. Odhození virtuální masky a souhlas se setkáním naživo beru jako poctu. Je to jedna z čistých radostí mého života (Copyright Jan Šmíd), můj řád, který mi udílíte. Díky.

čtvrtek 5. června 2014

#180 Stíny

Moje sestřenice Peťka měla před několika lety v rámci jednoho předmětu na vysoké škole za úkol malovat stíny vrhané libovolnými předměty. Od té doby, co se mi o tom zmínila, se dívám na stíny jinýma očima. 
Vážně, všimli jste si někdy toho, jak zvláštní obrazce může světlo ze zcela banálního objektu vytvořit? Stín, zejména ten vytvořený denním svitem, je neskutečně pomíjivá záležitost. S pohybem zdroje světla se mění, pitvoří, protahuje a mizí. Chcete si jej zvěčnit a než najdete foťák nebo tužku a papír, je pryč. Nebo je jinak pokroucený a už není tak hezký. Nebo je naopak ještě hezčí.
Jednu z nejkrásnějších stínoher poskytují stromy. Vrhají na zem stíny své koruny, občas je to jeden velká tmavá skvrna, občas jsou zřetelné větve i jednotlivé lístečky. I ten nejnepatrnější pohyb vzduchu rozpohybuje stíny na zemi a ty se stále mění, tvarují a mihotají. Čím zřetelnější vánek, tím nestálejší stín. Sledování tance stínů je pěkný relax.
S postupem dne sleduji také vlastní stín. Nejprve se zkracuje, až je z něj uprostřed dne malý tmavý flek pod mýma nohama. Pak se začne natahovat a večer před západem slunce můj stín vypadá jako Dlouhý z pohádky. Totéž, ale nepoměrně rychleji, nabízí chůze v noci pod lampami veřejného osvětlení. S lampou před sebou máte svůj dlouhý stín za sebou a s každým krokem blíže k světlu se rychle zkracuje, až se najednou octne pod vámi, tak jako vy pod lampou. Pak skočí před vás a zase se začne rychle natahovat rychlostí, jakou se vzdalujete od zdroje. A někde na cestě mezi dvěma sloupy s veřejným osvětlením můžete sledovat dvojnásobnou hru stínů. Ten za vámi se zkracuje a ztmavuje, ten před vámi se prodlužuje a bledne (pokud necouváte).
Stíny jsou fascinující hříčkou světla. Zkuste si jich teď taky více všímat, třeba zjistíte, že i vám dělají radost.

pondělí 2. června 2014

#179 Kuliočka

(mimořádný příspěvek od Josefa Kubíčka)


Snad je to ta energie, radost a zvídavost která se z nás časem ztrácí za maskou povinností či světáctví. Možná taky tím, jak disproporčně velká hlava a oči působí na malém malém těle.

Jestli je ale krom hudby něco, co mi spolehlivě udělá radost a zvedne náladu ve chvíli trudomyslnosti (když míč ani kytara už nefungují), jsou to malé děti z kočárku vyhlížející co se děje všude kolem.

Některé se dají jednoduchým mrkáním nebo grimasami přimět k reakci – ideálně smíchu – a mění se to v divadlo na mamku, která příhodně sedí nebo stojí zády.

Už se mi takhle párkrát v metru nebo autobuse povedlo přimět k úsměvu i mamku mrňouse, která na to přišla – Jackpot :)